My broken world A/B/O

2.

,,Ne..ne," zašeptal jsem. Celé mé tělo ochromil strach, když jsem si uvědomil, že mě chtějí odtrhnout od mé rodiny, od toho jediného, co mě drželo v tomhle šíleném světě při smyslech a uchovávalo ve mně naději, že všechno bude dobré.

Aniž bych přemýšlel, udělal jsem pár rychlých kroků směrem k Lottie, která mě zoufale sledovala s dlaněmi přitisknutými na ústa. Najednou mě ale popadli dva páry silných rukou a sevřely mě v železném sevření.

,,Pusťte mě, ne! Lottie!" zakřičel jsem a bezmocně sebou škubnul ve snaze vyprostit se, ale neměl jsem nejmenší šanci. Vojáci mě táhly pryč, pryč od rodičů, od dvojčat, od mojí milované sestřičky.

,,Louisi!" vykřikla Lottie a chtěla se mi bláhově vrhnout na pomoc, v čemž jí zabránili další ozbrojení muži. Křičel jsem na všechny kolem nejhorší nadávky, co jsem znal a nepřestával se bránit, ale nebylo mi to nic platné. Vojákům se podařilo odtáhnout mě do tmavé místnosti, která byla přeplněna lidmi.

,,Mám tě rád Lottie!" vykřikl jsem svá poslední slova, než se za mnou zabouchly těžké dveře a já věděl, že obrázek zoufalé a uplakané sestry nevymažu z paměti do konce života. Najednou jsem měl neblahé tušení, že jsem svou rodinu viděl naposledy v životě. Potlačil jsem vzlyk, který se mi dral z hrdla a udeřil pěstmi do dveří. V návalu adrenalinu jsem ani nevnímal, jak se kůže na mých prstech sedřela do krve.

,,Otevřete ty zasraný dveře!" zařval jsem, ale můj křik zanikl v pláči a křiku ostatních. Otočil jsem se, a uviděl desítky a desítky chlapců a dívek, kteří se k sobě vystrašeně tiskli v tíživé temnotě a zmateně se rozhlíželi. Panebože, kde jsem se to ocitl? Je vůbec možné, že ještě před pár týdny jsem byl normální dospívající kluk, který chodil do školy, pracoval v místním hračkářství a užíval si života? A teď mě někdo nazývá omegou a zavírá spolu s dalšími vyděšenými lidmi do tmavé místnosti a drží mě od mé rodiny?

Z mých vystrašených úvah mě vytrhlo bouchání, které se ozývalo z druhé strany místnosti, a já si všiml dalších dveří, které nejspíš vedly ven z budovy. Ty se s rachotem otevřeli a všichni jsme jako na povel utichli. Ve dveřích se objevila opět skupina ozbrojených vojáků, kteří na nás namířili zbraně.

,,Vyjdete teď spořádaně ven a nastoupíte do autobusu. Kdo bude klást odpor, bude zastřelen," pronesl jeden temným hlasem a odezvou na jeho výhružku byla další vlna pláče, křiku a zoufalých proseb, na které ale nikdo nereagoval.

Semkl jsem zoufale víčka, ale slzy strachu si přesto našli svou cestu ven a zkrápěly mě tváře. Opakoval jsem si, že musím být silný a statečný, abych našel možnost, jak se vrátit ke své rodině, ale je těžké zůstat vyrovnaný ve chvíli, kdy jste sami, v místnosti plné zoufalství a strachu a holý život. Je to těžké když nevíte, co vás čeká dál, a řítíte se do neznáma.

Vojáci začali netrpělivě strkat ven pár lidí a ostatní vzápětí následovali. Já se dostal ven jako téměř poslední a s malou úlevou jsem se nadechl čerstvého vzduchu, kterého jsem si ale neužil dlouho, jelikož mě vzápětí jeden z nich hrubě postrčil ke školnímu autobusu, v kterém už se tísnilo dalších asi 50 chlapců a dívek. Vyškrábal jsem se roztřeseně nahoru a sedl si na poslední volné místo, vedle vzlykajícího blonďatého chlapce asi v mém věku.

Dveře autobusu se zavřeli a rozjel se neznámo kam. Pár dívek vzadu začalo panikařit, křičeli a bouchali pěstmi do oken, ale nebylo jim to nic platné.

Zabořil jsem si tvář do dlaní a promnul si čelo. Třásl jsem se po celém těle. Momentálně jsem se nacházel ve stavu, kdy mi všechno ještě nedocházelo, jelikož se spousta věcí udála příliš rychle. Pomalu ale na mě doléhala skutečnost, která byla téměř nesnesitelná. Měl jsem velký strach, co bude dál. Kam nás vezou a co s námi mají v plánu? Co když nás chtějí všechny zabít? A proč nám nikdo nepomůže? To, co se tu momentálně dělo, přece nemohlo být zákonné.