Drug Hate || Larry Stylinson // Book2✓

Kapitola 20

Harry

"Je ti jasný, že už teď lituju toho, že někam jdeš?" šeptal smutně Cody a sledoval, jak si obouvám boty. "Nevím, čím to je, ale prostě mu nevěřím," dodal. "Můžeš být bez obav, v porovnání s tebou, je on nic," zaculil jsem se, i když jsem těm slovům moc nevěřil. Všechny pocity se ve mně motají. "Tak proč tam jdeš?" zeptal se sklíčeně a přešel ke mně, aby mě objal. "Chci tě u sebe." Povzdechl jsem si a objetí mu opětoval, avšak po pár minutách jsem byl už na odchodu. Je pravda, že Louise barák je asi dvě minuty od toho mého, ale i tak se ta cesta k němu protáhla, jelikož jsem mířil ještě do krámu. Sám jsem měl hrozný hlad. Z nouze jsem si koupil mraženou pizzu a nějaký pečivo pro Louise. Zajímá mě, jak moc se Louis za ten měsíc změnil. Přijde mi to jako včera, kdy jsem řešil to, že nechce jíst. Teď to tu je zase. A mám takový pocit, že to je zase kvůli mně. "Čáu," ozval se vesele Theo, když mi otevřel. Falešný úsměv se mi usídlil na tváři a já zalezl dovnitř. "Louis je nahoře?" Přikývl. "Udělám si pizzu, nevadí?" "Pohoda. Jsem fakt rád, že jsi přišel. Nechápu, proč Louis dá vždy jenom na tebe, když to ty jsi ten, kdo ho zničil," ozval se a sedl si na linku. Nezdál se nějak naštvaný, spíš jen konstatoval. "To jsme dva," přiznal jsem. Pět minut jsme nemluvili o ničem jiném, než o Louisovi. Oba jsme se shodli na tom, že by pro prcka bylo nejlepší, kdyby přestal s drogami, jen nevíme, jak to bez léčení udělat.

Louis

Ležel jsem na posteli a znovu jen zíral na strop. Už jsem pomalu, ale jistě nebyl schopný ani udržet oči otevřené. Jen jsem chtěl umřít, jenže potřeba těch zsraných drog byla silnější a silnější. Využil jsem toho, když se ozval zvonek. Bylo jasné, že Theo půjde otevřít. Bylo opravdu těžké se dostat z postele a vůbec se udržet na nohou. Vždyť i to oblečení, co jsem měl na sobě, na mě plavalo. Harryho starý svetr, což je logické, že v něm plavu, a moje kdysi upnuté legíny. patrným krokem jsem se vydal do Theova pokoje a rovnou ke skříni s šuplíky, kde jsem věděl, že to má. Začínal jsem chytat pořádné bolesti do celého těla, což už byl znak toho, že potřebuju víc. U nočního stolku jsem se neudržel a sjel na zem. Otevřel jsem poslední šuplík a úlevou vydechl, když jsem viděl to, co mi může alespoň trochu pomoct. Nebylo toho moc, ale bude to stačit. Vzal jsem si ten maličký pytlík a kousl se do rtu. Byla to tak půlka mé obvyklé dávky. Opatrně jsem se otočil a chtěl se zvednout, ale místo toho jsem slyšel odkašlání, a když jsem se podíval nahoru, tak jsem uviděl Harryho. Jenom ten jeden jediný pohled na něj, mě donutil, aby se mi rozklepaly kolena, ale i tak jsem v sobě našel tu sílu, odhodil pytlík na postel a během vteřiny byl u něj v objetí, kde jsem se rozplakal a začal se omlouvat. Ano, byl jsem v tom zase. Znovu jsem ho šíleně moc miloval.

Harry

Odnášel jsem ho k němu do pokoje a přišel si, jako kdybych nesl nějaké dítě. Ne dospělýho chlapa. Byl tak lehoučký, tak drobný. "No tak, nebreč," šeptal jsem mu do ucha, zatímco jsem ho držel v objetí u něj na posteli. "Všechno mě to tak moc mrzí," skučel nepřetržitě. Jeho slzy mi máčely rukáv od trika, ale bylo mi to fuk. Sám jsem byl rád, že tu můžu být s ním. To ještě neví, že tu budu přes noc. "Neomlouvej se pořád. Nic jsi neudělal, nic není tvoje vina, chápeš?" Snažil jsem se, aby přestal brečet, ale nešlo to tak dobře, jak jsem doufal. Nehledě na to, hrozně mě hypnotizovala ta pizza na stole, ze které se kouřilo. Měl jsem neuvěřitelný hlad. Položil jsem ho do peřin a běžel pro tu pizzu. Bylo mi jasné, že to on jíst nebude, dost možná by to ihned vyklopil. "Já teď budu jíst, protože mám hlad a ty mi zatím můžeš říct, co se celý ten měsíc dělo. Proč jsi přestal jíst, proč si vědomě ubližuješ. Chci vědět, kam zmizel ten kluk, do kterýho jsem se dokázal zamilovat," řekl jsem a kousl do prvního kusů pizzy.