Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/1.- Legendy a povídky/

Nastalo opět léto. V těchto měsících každý tráví prázdniny někde u moře, rodičů, na chatách, venku pod stanem, a tak různě.

Předloni v létě jsme neměli možnost cestovat někam k moři, jelikož jsme se stěhovali. Většinou cestujeme do Chorvatska, Číny, Itálie nebo Ameriky. Takhle to bude i letos.

Byl jeden z červencových letních podvečerů. Jako každý víkend jsme seděli na zahrádce pod terasou, venku vál letní vánek, slunce oblohu barvilo do ruda a u nohou nás hřálo teplo od ohně. Zrovna jsme na rošt položili pár kousků masa.

S Míšou jsme první měsíc chodili na brigádu, skládat zboží do regálů.

,,Doufám, že máte i letos nějaké plány na srpen, protože já opět nebudu pár týdnů doma," prolomila ticho moje mamka a spolu s bratrem jsme si vyměnili pár významných pohledů. To byla její věčná specialita. Na srpen ji čeká pracovní cesta do Číny a nás nechá na pospas osudu.

,,To vůbec netuším," mumlala jsem s plnou pusou každé druhé slovo.

,,Tak můžete něco podniknout s těmi vašemi novými kamarády," usmála se na nás. Jen, co to dopověděla, přišla mi SMS zpráva od Ellen.

,,Chystáme táborák," vyznělo z textovky.

,,To je skvělý nápad!" usmála jsem se na matku. Ta jen sklopila pohled a věnovala se své večeři na papírovém tácku.

,,Kromě toho mi teď Ellen poslala zprávu," pronesla jsem směrem k Míšovi, který taktéž, jako matka, svěsil svůj pohled ke své porci.

,,Mmm a co já s tím?" zamumlal si mrzutě pod nos.

,,Chystají táborák, zvou nás," dodala jsem a spokojeně se zakousla do křupavého chleba.

*

Sešli jsme se na našem obvyklém místě, na travnatém place těsně pod čímsi, co připomínalo Stonehenge. Bylo to dvanáct kamenných bloků různého tvaru i výšky. Tyto kamenné bloky byly uspořádané do nepravidelného kruhu.

Na každém z těch balvanů byly vryty obrazce dvanácti znamení zvěrokruhu a starobylé znaky. Poté, co nám obsadili rotu, změnili jsme i naše stanoviště. Teď se scházíme tady.

Už z dáli jsem si všimla, jak se do oblak vznášely malé oranžové jiskry a zahlédla postavu blížící se k nám. Čím více se postava přibližovala, tím lépe jsem rozeznávala její rysy. Byla to tmavovlasá dívenka drobného vzrůstu se stálým úsměvem ve tváři.

,,Tak jste nakonec přišli," mávala nám z dálky usmívající se Celest.

,,Tvá sestra psala, ať dorazíme," usmála jsem se na oplátku.

,,Tak pojďte, ostatní čekají," hlesla a my se vydali za ní.

Dorazili jsme k táboru, kde nás vřele přivítal i zbytek naší početné skupinky. Kousek za ohništěm se nacházely dva postavené stany, kterých jsem si všimla už předtím.

,,Plánujete kempovat?" optala jsem se trošku nejistě toho světlovlasého chlapce, jež seděl po mé pravici.

,,Jo, vlastně jo, ale jen pár dní," usmál se Markus, jenž pohlédl směrem k Ellen. Ta se jen lehce pousmála.

*

Venku se brzy setmělo a mírně se ochladilo. Oheň nám stále hřál nohy, tudíž zas taková zima nebyla. Dvojčata si opékala párky a Ellen si vychutnávala svůj sendvič.

Od doby, co jsme dorazili, nám kluci vyprávěli různé strašidelné historky. Ne, že bych se bála, ale nahnáno jsem měla dost. Míša vedle mě skoro ani nedutal, jen tiše poslouchal. Zřídkakdy prohodil pár slov.

,,A znáte tu historku o tajemném podzemí?" usmála se po chvilce ticha Celest a poohlédla se po skupince.

,,Povídej," vyhrkla Ellen s napětím, které neskrývala.

,,Je to jedna z legend, která se šířila mezi lidi celé generace. V dobách, kdy zuřily války a boje, bylo pod vesnicí vybudované podzemí. Jeho účel byl neznámý, ale říkalo se, že mělo nepříteli poplést hlavu. Byl to jakýsi hlavolam propletený sadou různých chodeb a chodbiček. Chodby neměly konec ani začátek, tudíž se v nich dalo snadno ztratit. Jedna z těch chodeb vedla prý k jakýmsi hodinám, díky kterým jsi se mohl vrátit do minulosti nebo cestovat do budoucnosti,"

,,Takže ty hodiny fungovaly jako stroj času?" zeptal se po chvilce ticha můj bratr.

,,Ano, vlastně ano," přitakala Celest.

,,Při stavbě tam prý zazdili jednoho z vojáků, jenž tam omylem zabloudil," pokračovala dívenka ve svém vyprávění.

,,Stalo se to vlastně díky nešťastné náhodě. Ti dělníci, kteří na podzemí pracovali, si až po čase uvědomili, že jim chybí jeden příslušník. Bohužel už bylo pozdě a nešťastník po několika dnech odešel do světa mezi světy. Jako ducha ho tam prý několikrát zahlédli. Často prý slyšeli jakési kvílení. Vchody byly po čase zasypány a  znepřístupněny. Nikdo do tunelů léta nevkročil a pokud se nepletu, tak ten duch dodnes hledá cestu ven," hlesla a přitom nasadila takový ten "bubu" výraz, ze kterého nám běhal mráz po zádech.

,,Tak to je něco," vydechla jsem a přitom nevěřícně zamrkala očima. Michal vedle mě ani nehlesl, najednou celý zbledl a po těle mu naskočila husí kůže.

,,Co ti je, snad se nebojíš," rýpla jsem si do něj. Bratr se jen nepěkně zašklebil.

,,To se mám bát dětských pohádek?" uchechtl se a současně se lehce podrbal za levým uchem.

,,Nechcete tu s námi zůstat na noc? Už je docela pozdě a neviděli by jste na cestu," prolomil po chvilce ticho Markus.

,,Rádi bychom, ale nemáme tu s sebou deky a karimatky," konstatovala jsem a pohlédla na Ellen.

,,Máme nějaké navíc," usmála se po chvilce tmavovlasá dívenka.

,,Tak paráda!" zajásala jsem spokojeně a Ellen se jen zazubila.

,,Jsem nějaká unavená, půjdu spát," vzdychla Celest, jež vstala z dřevěné lavičky a rozhlédla se po skupince.

Markus nám zatím ve stanech přichystal spací pytle, deky a nějaké polštáře na spaní.

,,Jenže kdo kde teď bude spát?" optala jsem se, abych v tom všem měla alespoň trochu jasno.

,,Ty s holkama a ty s námi," ukázal na Michala, který se nejistě krčil vedle mě. Zanedlouho padala únava i na mě. Cítila jsem, jak mi únavou těžkla oční víčka.

,,Půjdu taky spát," špitla jsem a na důkaz únavy si zívla.

Potichu jsem rozepínala stan a pohlédla na spící Celest, jež tiše oddychovala. Opatrně jsem vlezla do spacího pytle tak, abych ji nevzbudila.

Únava dolehla i na mě, takže jsem za nemalou chvíli usla i já.

___________________________________________

Zdravím i s první kapitolou 😊
- v médiích Celest :-)