Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/16.- Celestino tajemství/

L.P. 1830

Pohled Celest

Se svou sestrou na mých ramenou a Janou po mém boku jsme dále kráčely lesem. Hledaly jsme místo, kde by jsme se na noc mohly všechny tři utábořit.

Ellen, po snad hodinové pochůzce lesem, usnula. Hlavu měla položenou na levém rameni a ruce ji sklesle padaly přes mé paže. Tvářila se jako tělo bez duše. Její kudrnaté, rozpuštěné vlasy mě lechtaly všude kde se dalo. Po obličeji, tvářích, krku a zádech.

,,Myslím, že jsem našla místečko," špitla tišeji Jana a ukázala na větší jeskynní výklenek, jenž se nalézal přímo před námi.

,,No bezva, už mě bolí ruce," uchechtla jsem se nadšeně s pohledem přišpendleným přímo před sebou. Po chvilce jsem si všimla již vyhaslého ohniště přímo uprostřed. Nebylo úplně vyhaslé, jen tmavý dým poletoval všude kolem nás.

,,Obstarám nějaké dřevo na otop a suché větve," usmála se Jana a po momentě zmizela v lese za mnou.

Těsně v rohu ležel na zemi kus jakési látky neboli spíše deky s  nerozeznatelnými vzory květin. Někdo ji tu musel zapomenout. Barva dříve rudá už byla místy vybledlá.

Ellen jsem z mých zad lehce vzala do náruče a opatrně položila na onu deku. Spokojeně zafuněla a zamlaskala. Musela jsem se pro sebe při pohledu na mou sestru usmát. Párkrát se ještě zavrtěla a kolena tiskla blíže k bradě.

Po chvilce jsem usedla na hladký kámen v blízkosti Elleniny hlavy a vyčkávala Janu.

Pohled Jany

Bylo už hodně pozdě. Soudíc čas podle tmy jsem tušila, že kolem půlnoci.
Jelikož se všude nad námi tyčily jehličnaté, husté stromy, nebylo tolik vidět na hvězdy.

Výhled na hvězdy ale zaměnily jiskry praskajícího dřeva, jež se vznášely nad naše hlavy a všude kolem nás poletovaly světlušky.

,,Donesla jsem nám k jídlu nějaké borůvky a maliny, co rostou na stráni nedaleko," zaslechla jsem za svými zády Ellenin veselý hlas.

,,Berte si, dar přírody," zazubila se s hrdostí, zatímco v ruce svírala hnědý pytlík se šňůrkou, který byl plný lesního ovoce, jenž příjemně vonělo.

,,Na to, že jsi živel země, jsem si myslela, že umíš daleko více, než borůvky a maliny," podotkla jsem s plnými ústy a Celest sedíc vedle mě se na svou sestru jen ušklíbla.

,,Tak hele, tohle je jediný produkt, který tady v lese momentálně seženeš. Pokud chceš do rána umřít na hlad, nechť je libo," pronesla Ellen a do úst si nacpala taktéž pár větších kousků borůvek. S Celest jsme po chvilce zpozorněly neboť se v Elleniných vlasech objevil větší, bílý pramen.

,,Co je? Proč tak na mě civíte?" zeptala se udiveně Ellen stále s plnými ústy.

,,To mám snad ve vlasech pavouka?" začala dívka mírně panikařit a Celest po ní vrhla jen několik vyděšených pohledů.

,,Nee, pavouka určitě ne, ale něco horšího snad," zhrozila se po momentě Celest.

,,Tak dva pavouky? Larvy? Pavoučí kokony?" vyzvídala nás Ellen se strachem v očích.

,,Ne, bělejí ti vlasy," řekla Celest bezbarvým tónem a Ellen jen nešťastně zasténala.

,,Muselo se to stát, asi jak ses pořezala do nohy o to sklo," podotkla jsem a Celest jen tiše kývla na souhlas.

,,Ale proč i vlasy?" optala se Ellen udiveně.

,,Asi protože s krví ztrácíš i svou moc. Netuším, jak bych ti to měla vysvětlit. Nikdy se mi tohle zatím nestalo," odvětila současně Celest a pohlédla starostlivě na Ellen.

,,To protože jsi byla v říši ztracených," odsekla nespokojeně Elleonor.
,,proto jsi nemohla ztratit moc když tvoje duše bloudila kdesi tady." dodala.

,,To mě nenapadlo," zachvěla se nejistě Celest, čehož si všimla také Ellen.

,,Děje se něco?" optala jsem se po momentě i já.

,,Asi bych vám měla něco říct," knikla Celesta se strachem v očích.

I já na ni poznala, že to bude něco moc zlého. I když ona byla vzdycky taková dobrá duše. Pocítila jsem to za dobu, co jsem ji znala. Do ní by nikdo neřekl, že by mohla také páchat.

,,To žezlo nám neukradli,"

,,Já jim ho vydala sama." dodala a mě se samovolně otevřela ústa v údiv. Ellen měla ve tváři bezbarvý výraz, jnež se postupně začal měnit a nabírat různé podoby.

,,Zopakuj to znovu prosím, špatně jsem slyšela. Co že jsi to řekla?"  zeptala se nechápavě Ellen po chvilce ticha.

,,Že jsem jim to žezlo dala sama," vydala ze sebe Celest rozklepaným hlasem.

Řekla bych cokoli, ale údivem, jakoby mi najednou došla všechna slova. To jsme celou tu cestu šly zbytečně?

,,Ale jak? Proč?" snažila se Ellen celou věc pochopit.

,,Když jste mě tehdy hlídali na té návsi, slíbila mi Iris, že mě zbaví kletby Dračího oka výměnou za něco cenějšího a daleko mocnějšího než bylo ono Dračí oko samo. Jelikož jsme doma nic takového neměli, neměla jsem na výběr ani já. Musela jsem ji dát žezlo, které jsme měli v kostele s tím, že kletbu zlomí, ale nezlomila. Žezlo zmizelo i s ní cestou časem a mě zůstalo jen prokletí, jež se o pár dní v den mých narozenin naplnilo," zatímco nám Celest líčila onu historku o ztraceném žezle, Ellen se ve tváři zjevil znechucený výraz.

,,Jak jsi mohla něco takového udělat?!" rozčílila se náhle Ellen, celá vzteky rudá.

,,Myslela jsem, že to pochopíš!" křikla Celest a po chvilce rozhořčení vstala, vstala i její sestra. Ellenin výraz se pomaleji z naštvaného měnil ve lhostejný.

,,Na tom není co chápat," vydechla a já přitom měla pocit, jakoby svou odpověď ze sebe musela dostat násilím.

,,Neměli jsme tě toho prokletí zbavit," dodala se skleslým výrazem ve tváři a rozmrzele odkráčela do lesa před námi.

Celestin výraz se nezměnil ani trochu. Tohle nečekala a myslím, že ani já ne.

_____________________________________________

Nový díl je opět na scéně :)
Tak snad se líbil ;)