Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/14.- Krádež/

Všechny čtyři jsme se náhle ocitly ve velkém, dosti prosvětleném sále a já z té vší krásy kolem nestačila dýchat.

,,Já to tady znám," hlesla jsem po momentě.

,,Co prosím?" hlesla Celest vedle mě, jež na mě nevěřícně pohlédla.

,,Že mám pocit, jakobych tu už někdy byla," dodala jsem stroze a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ellen po mě vrhla jen krátký pohled.

Právě jsme vešly do trůnního sálu, kde většinou zasedala Rada čtyř.

Ode dveří se pod námi až ke stupínku se čtyřmi trůny z mramoru táhl rudý koberec, který byl místy už vybledlý nebo potrhaný. Nejspíše od těch všech návštěv. Nad námi se opět v celé kráse tyčil mohutný, pozlacený lustr. Vzhlédla jsem vzhůru nad naše hlavy a v duchu přemýšlela.

,,O tomhle sále jsem měla noční můry," chytla jsem Ellen za zelený třpytivý svetřík a přitáhla si ji k sobě. Dívka po mě vrhla jen vyděšený pohled a zhluboka se nadechla.

,,Vážně? Proč jsi mi o tom tehdá nic neřekla? Hm?" odvrátila ode mě zrak a nafoukaně si skřížila ruce na prsou. Tohle její chování mě rozčilovalo.

,,Asi protože jsem nechtěla? Hm?" odsekla jsem již o něco rázněji.

,,Nechtěla, jasně." uchechtla se.

,,Tady jsem se několikrát sešla s Iris a myslím, že je celkem k zamyšlení i to, že se nám jistá osoba ani nepředstavila," dodala jsem téměř sebejistě.

,,Takže ty si myslíš že ona je-e?" soukala Ellen ze sebe slovo za slovem a celá se chvěla.

,,Jo a ještě něco. Ten obraz, na kterém visela Iris, se té holce podobá celkem,"

,,No, co mi k tomu povíš teď?" optala jsem se a přitom nasadila lhostejný výraz.

,,Já vám celou dobu říkala, že to celý smrdí," přidala se do našeho dialogu také Celest.

,,Co se hádáte pořád, to důležité už máme," zachvěla se nervózně a já si všimla, jak ji cukaly koutky.

,,A před sebou vidíte čtyři kamenné trůny," pokračovala v průvodu cizinka a my se současně obrátily čelem k ní. Pohled mi sjel přímo nad kamenné trůny a já poté spatřila do zdi vryté fáze měsíce.

,,A na co ty měsíce?" optala jsem se tak, aby řeč nestála. Vlastně jsem o nich věděla už od Ellen.

,,Víte, každý rod poblíž nás měl různé vzory, podle kterých se řídil. Někteří měli planety, jiní zase zvířata. My máme Měsíc," usmála se ta dívka v černém hávu a já se lehce pousmála.

,,Takže ten Měsíc funguje něco jako Mayský kalendář v naší době?" optala jsem se po chvilce ticha, jenž obklopovalo sál.

,,Tak trochu ano, podle něj jsme konali schůzky, plesy, zasedání, porady," dodala ona neznámá cizinka halena v černém rouchu.

,,Ale to tady slečny vedle tebe jistě dávno vědí," uchechtla se a koutkem oka pohlédla na Celest, která se nervózně usmála.

,,Tak určitě," odkašlala si Celest.

,,Říkala jsi něco?" sykla poté ta žena.

,,Ne, jen občas drobet pokašlávám," usmála se Celest na oplátku.

,,Tak na to ti poradím jen jedno. Dej si bylinkový čaj a za pár dní budeš v pohodě," ušklíbla se dáma v černém a s Celest se dál nebavila.

*

Zrovna jsme opouštěly sál, zatímco se k nám zezadu někdo řítil. Nejspíše nějaký služebník. Poznala jsem to podle naléhavého kroku a nepravidelného dechu.

,,Žezlo je pryč!" křikl celý udýchaný a upocený. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi mé srdce na moment vypovědělo službu.

,,Ne! To není možné!" křikla cizinka stojíc zhruba tak dva metry za námi.

,,Ale jak vidíte, tak je!" křikl rozhořčeně sluha a holky vedle mě  leknutím lehce nadskočily.

Měl drobný, ale opravdu drobný vzrůst. Jistě by vás na něm upoutaly jeho krátké černé vlasy uhlazené do stran, pronikavé hnědé oči a drobné pihy, jež byly posázeny po jeho obličeji. Oděn byl celý v modré uniformě.

,,No to snad není možné!" zajela si vzteky pod černou kapuci do hustých havraních vlasů ona záhadná žena.

Všechny tři jsme se na ty dva nechápavě podívaly. Ta agrese z jejích očí přímo sršela, chyběl jen krůček k tomu, aby nás všechny chytla pod krkem a vytloukla z nás duši.

,,Hlavně se uklidněte, madam. Vše se určitě vyřeší," položil ji ruku na rameno onen poslíček s domněnkou, že ji uklidní. Jeho dlaň však vzteky z ramene shodila. Ve skupince současně proběhla výměna snad všech pohledů, co kdy mohly nebo mohou existovat.

,,Mizíme!" rozkřikla se náhle Celest a my se vydaly na zběsilý úprk. Všechny tři jsme se náhle rozutekly velkým sálem až ven, k východu.

,,Celou dobu jsem si mohla myslet, že jsi to ty Celesto!" křičela za námi ta žena, ale my ji neposlouchaly.

,,Lustr!" křikla a z chodeb, jež se nalézaly v horním patře, náhle vyběhli další muži.

,,To si dělá srandu, snad ten lustr nehodlá shodit!" křikla jsem na holky, které byly celou situací stejně tak, jako já, zaskočeny.

,,Je schopná všeho, neznáš ji tak dobře jako my!" pískla mi do ucha Celest a já měla pocit, že jsem byla na vteřinu hluchá.

,,Kde se courá Ellen?" optala se mě  Celest celá zmatená.

,,Au! Počkejte na mě!" křikla a my se  otočily za jejím hlasem. Upadla. Zhora se na ní současně řítil ten obří, skleněný lustr, jenž se mi tolik líbil.

,,Nedívej se nahoru a pokus se utéct!" křičela Celest na dívku válejíc se na zemi.

,,Nemůžu, asi jsem si narazila nohu. Příšerně to bolí," postěžovala si mezitím Ellen.

Celest se rozběhla za svou sestrou, zatímco se onen lustr k zemi řítil neskutečnou rychlostí. Obě stihly odtamtud zmizet včas. Veškeré sklo i svíce se po nárazu na zem rozlétly všude okolo nás.

,,Měly jsme to jen tak tak," přiběhla Celest celá zadýchaná se svou sestrou na ramenou.

,,Musíme odsud co nejrychleji vypadnout!" křikla jsem, zatímco jsme rozrazily velké vchodové dveře a hnaly se po dlouhém chodníku co nejdál odtud.

,,Já si vás najdu! Dříve nebo později ano!" křičela za námi z balkónu ona cizinka, ale nám to bylo už jedno. Jelikož Ellen nemohla běžet, tak ji Celest nesla celou cestu na ramenou s pokusem schovat se do nejbližšího lesa.

Tohle bylo jen o vlásek.

____________________________________________

Nový díl je tu! :-)