Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/30.- Záhadná žena/

SOUČASNOST

Pohled Michaela

Ihned poté, co zmizela Nelliina ohnivá magie, všechno okolo mě se ponořilo do klidu. I když v jeskynních chodbách panovalo ticho pořád, bez Nelly bylo to ticho poněkud...zvláštní?

Sám jsem netušil, jak ten pocit v jeskyni nazvat. Až teprve teď mi začínalo docházet, že se dělo něco zlého, a proto jsem musel co nejrychleji odsud vypadnout a vrátit se zpět do vesnice.

Nevěděl jsem, kde jsem se nacházel a jak bych se odsud měl dostat. Vrátil jsem se tedy zpět k té stěně s freskami a dál hleděl na to umělecké dílo.

Na zdech kolem mě se nalézal pastelovými barvami vyobrazený jakýsi strom života neboli chcete říci rodokmen. Přímo zvrchu jsem pohledem zabloudil ke kmeni stromu, kde bylo vyobrazeno nějaké datum i celý název vesnice v německém jazyce - Zettwing.

,,Takže tu ten rodokmen je od samých začátků," zamumlal jsem si zamyšleně pod nos. Vždy mě tyhle detaily historie hrozně zajímaly, a tak jsem svým zrakem od kmene stoupal až nahoru, do jeho koruny.

Byly zde vyobrazené snad všechny rodiny, které kdy ve vesnici žily. V levé části stromu jsem spatřil jména i příjmení a postavy, jež mi byly hrozně povědomé.

Pán měl středně vysoký vzrůst. Na muži by vás jistě zaujal jeho hnědý plnovous, krátký sestřih a pronikavé modré oči. Jednou rukou kolem pasu svíral jeho paní. Paní byla narozdíl od toho muže výškově o něco menší. Vaši pozornost by jistě upoutaly její dlouhé černé vlasy a nádherné rudé šaty se zlatým vzorováním. Přímo před nimi stály také jejich čtyři ratolesti- Markus, Mark, Ellen a Celest. Netušil jsem, že všichni čtyři nosí příjmení Winchesterovi.

Se zvídavostí jsem i nadále bloudil po koruně, když v tom jsem se zarazil u další zvláštní věci.

Nikdy mi matka neřekla, že jsme měli předky z Cetvin, pomyslel jsem si a dál si prohlížel ten pár.

Na ženě by vás jistě upoutaly její  ohnivé vlasy a čokoládově hnědé oči. Ona povědomá paní byla oděna do rudých šatů bez ramínek a její  ohnivou hřívu měla svázanou v drdol, který byl upevněný rudou mašlí. Muž s krátkým blond sestřihem byl oblečen v khaki zelené vojenské uniformě, na které měl připnuté všelijaké odznaky všech barev a tvarů. Nemohl jsem si nevšimnout i toho sebevědomého výrazu, jež se jim zračil ve tvářích.

Třeba i oni měli zvláštní schopnosti. To by potom vysvětlovalo, proč je máme i my s Janou. Otázkou však je, co jsou ti lidé zač?

,,Tak sestra měla tenkrát přeci jen pravdu," broukl jsem si pro sebe.

Opět jsem sklopil pohled k blátem oplískané zemi a povzdychl si. Měl bych odsud co nejrychleji vypadnout, ta tma mi tady pomalu, ale jistě, zžírala mozek.

*

I nadále jsem kráčel tou vlhkou jeskynní chodbou. Nástěnné malby se mi pomalu, ale jistě ztrácely za zády.

A jak jsem tak šel, ucítil jsem pod nohama zem, jež byla již o něco měkkčí. Pohlédl jsem pod sebe a spatřil zelenou trávu, na které se ještě jen stěží držely kapky dešťové vody. Zhluboka jsem se se vší spokojeností ve tváři nadechl a ucítil i závan čerstvého vzduchu.

,,Už musím být venku," zajásal jsem a po momentě se rozběhl přímo za nosem. Utíkal jsem dál, podle závanu větru. Zdi kolem mě se stávaly tenčími a i ony se za nemalou chvíli vytratily za mými zády, jakmile jsem vyběhl ven.

,,Já jsem venku!" křikl jsem z pohledem do tichého lesa. Tiché úplně nebylo, neboť v koruně na nedalekém stromě zpívali ptáci.

Vzhlédl jsem vzhůru, do korun jehličnatých stromů, přes které se prodíraly paprsky slunečního svitu. Nechal jsem se jimi celý obklopit neboť jsem byl konečně rád, že jsem po dlouhé době spatřil sluneční světlo.

Po chvíli jsem nad tím záporně zakroutil hlavou a vydal se ven z lesa.

Procházel jsem kolem jakési zřícené, kamenné zídky, na které se držel hustý zelený mech. Vedle té zídky se stěží tyčil ztrouchnivělý dřevěný pařez, na jehož konci bylo zachyceno cosi rudého. Neváhal jsem, a tak jsem se pro tu rudou věc sehl, vzal ji do rukou a pečlivě ji zkoumal.

To je přeci Benův obojek. Ségra ho tu tehdy musela ztratit a od té doby jej  hledala po celém bytě i zahradě,
pomyslel jsem si a obojek zastrčil do kapsy u modrých kalhot.

Po cestě lesem jsem se konečně ocitl na jedné z pastvin, kterou kolem dokola lemovaly dráty. Drát jsem opatrně podlezl a vstoupil na asfaltovou cestu, jež se táhla až do bývalé vsi. Vydal jsem se po ní.

Ještě nikdy jsem neměl možnost si zdejší okolí pořádně prohlédnout. Vždy jsme tu byli takříkajíc na skok, a pak zpět domů.

Po levé straně mě při cestě doprovázely snad stoleté břízy, které se prodíraly zkrze kamenné terasy bývalých domů, jenž tu kdysi stály.

Kopce okolo mě se táhly do údolí a nad mou hlavou plula temná bouřková mračna. Byl jsem tak rád, že jsem z jeskyní konečně pryč, a tak jsem se opětovně s radostí zhluboka nadechl toho vlhkého vzduchu, který se linul v éteru kolem mě.

Z dálky mě již vítala dřívější rota pohraniční stráže, která teď měla nová okna a z jedné části byla pokryta novou fasádou.

Po chvilce jsem se zastavil u jedné cedule nedaleko té budovy, abych se zhluboka nadechl, když v tom jsem zdáli nedaleko kostela spatřil tmavý stín.

Vydal jsem se krátce poté ke kostelu, kde jsem se zastavil. Onen záhadný tmavý stín tam nehnutě stál a probodával mě nenávistným pohledem.

,,Kdo jsi?" tázal jsem se po chvíli toho stínu. Z mého pohledu šlo o nějakou cizí dívku. Dívka byla celá zahalená v temném plášti a zpod kapucí ji vyčnívaly pouze černé vlasy.

,,To brzy poznáš," zaskřehotala ta žena a než jsem její odpověď stačil vstřebat, zaútočila na mě svou temnou magií.

Jediné, co jsem si z mých fantasy her odnesl, bylo to, že nejlepší obranou byl útok. Útok jsem ji po chvíli opětoval svou vzdušnou magií. Jenže to se bohužel prokázalo jako osudová chyba.

___________________________________________

Ahojky!
Tak vám v míru posílám další novou část. Zde to vypadá, že se pomalu, ale jistě dostáváme k rozuzlení děje. :) A co myslíte? Kdo může být ta záhadná žena? Ano, lépe jsem kapitolu useknout nemohla, ale takhle máte alespoň možnost nad tím přemýšlet🙈😂😇

Tak u další části opět ahoj! ❤️