Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/17.- Ellen na útěku/

Pohled Jany

,,Neměly jsme tě toho prokletí zbavit? A ptal se někdo mě jestli mám na výběr? Neptal!" rozčilovala se Celest krátce po Ellenině odchodu.

,,Já nevím, netuším," řekla jsem snažíc se neznít hloupě. Vlastně jsem z toho pořád byla zaskočená tak, že jsem se s Celest nemohla normálně bavit. Copak nás všechny celou dobu tahala za nos?

,,Teď jsem v jejích očích zrádkyně já, no super," klesla na kámen za jejími zády a dlaní se flustrovaně opřela o čelo.

,,Netuším, co všechno ti Temnota tenkrát řekla nebo neřekla, ale podle tvrzení jsi na výběr neměla,"

,,Vždyť my doma také nemáme nic cenného, kromě starožitných mincí po babičce, ale jistě bych se rozmyslela před tím, než provedu něco takového," dodala jsem a i já cítila, že se mi hlas pomalu měnil v naštvaný. Na výběr přeci opravdu neměla. Nebo ano?

,,Jestli si myslí, že jí to odpustím, tak to se mýlí. Hluboce mýlí," odsekla jedovatě Celest a já jen nešťastně vydechla.

,,Myslím, že ona by měla odpustit tobě, i když ty jí vlastně také, za to chování." podotkla jsem ve snaze tvářit se moudře a výchovně. Celest na mě jen nechápavě pohlédla.

,,Naše vztahy jen tak nikdo nepochopí," hlesla a zadívala se kamsi do dáli.

Pohled Ellen

,,Jestli si myslí, že jí odpustím, tak to se mýlí. Hluboce mýlí," brblala jsem si celou dobu pro sebe s větší a větší dávkou mrzutosti.

Kostel se mi ztrácel za zády a já stále neměla ponětí, kam jsem se chystala jít. Někam ale ano. Jen jsem to zatím nevěděla. Dělalo se chladno. Čím větší  mi byla zima, tím více jsem tiskla ruce k sobě, abych se alespoň trošku zahřála.

Rozhlížela jsem se do údolí kolem sebe a kdesi v dáli si povšimla dýmu stoupajíc vzhůru k oblakům. Onen tajemný kouř stoupal až za hranicí, kterou tvořila řeka. Usmála jsem se pro sebe.

*

Jakmile jsem dorazila na místo, trčel přede mnou větší dřevěný domek. Před jeho vchodem se nacházel jeden mramorový schůdek a nad jeho dveřmi visela dřevěná cedule s nápisem ,,Hospůdka pod kostelem".

Na oknech v truhlících se nalézaly květiny snad všech různých barev, co kdy byly. Nemohla jsem opomenout také to, jak hezky ty kytky voněly. Jejich vůně mě vítala už z dálky. Byla to taková malá nevinná hospůdka na kraji lesa v pohraničí.

Udělala jsem jeden malý krok a ocitla se přede dveřmi, na kterých se nacházelo klepadlo ze železa. Chvíli jsem váhala, zda zaklepat a než jsem se rozhodla, ruku jsem natahovala k tomu železnému kroužku.

Vyčkávala jsem, zda mi někdo otevře, ale nikde nikdo. Po chvilce jsem opatrně vzala za kliku a tajemně nahlédla dovnitř.

Svůj názor na malebnou hospůdku jsem po vstupu do jejího nitra ihned vyvrátila. Rvačky, křik, vyvrácené lavice i stoly, střepy od sklenic byly všude, kam se člověk podíval. Existovaly tu menší skupinky. Jedna řešila účty pěstí, druhá hrála v koutě šipky a ta třetí karty. Zjevně o mince.

Vešla jsem dál a šla k dřevěnému baru, za kterým se krčel drobný, plešatý mužík. Po momentě jsem usedla na jednu z dřevěných barových židlí a lokty se opřela o pult.

Na židli bylo něco vylitého, hrozně to lepidlo a nemile zapáchalo, a tak jsem ruce stáhla zpět do klína a nejistě se ošila.

,,Ale ale, to jsou k nám hosti," otočil se čelem ke mě muž s chraplavým hlasem.

,,Děkuji. Vlastně ani nevím, co tu dělám," odkašlala jsem si. Veškerý kouř kolem mě mi pomalu, ale jistě, lezl do plic, bylo to nepříjemné.

,,Na ten kouř si jeden zvykne,"

,,Tak co si dáš, mladá dámo?" optal se mě ten pán a z úst odložil doutník na popelník, jenž se nalézal v mé blízkosti. Já se současně napjatě rozhlížela po nápojích za ním.

Měl tam jen nějakou kořalku, bylinné likéry, víno a v pípě pochopitelně pivo.

,,Nemáte spíš nějakou ovocnou šťávu?" odkašlala jsem si po momentě od všeho toho kouře okolo mě.

,,Ne, kdepak, ale vodu ti jistě dát mohu," pronesl a než jsem se nadála, stála přede mnou odbytě umytá sklenice s vodou. Znechuceně jsem na ni pohlédla a on si mého pohledu všiml také.

,,Hele, my nejsme pětihvězdičkový hotel, kde si můžeš vybírat, buď to vypij, nebo to vyleji," pohrozil mi. Neměla jsem na výběr. Sklenice se pomalu nakláněla ke rtům a já náhle z otevřeného okna zaslechla mnou známé hlasy.

Krucinál, nesmí mě tu najít!

,,Emm, kde tu máte záchody?" optala jsem se toho pána, ale neříkala mu, že jsem chtěla pláchnout.

,,Jděte doprava, pak chodbou, pak zahnete vlevo, kde najdete dveře s nápisem wc," řekl a ukazoval přitom na dveře za mnou.

,,Díky," odvětila jsem krátce a ztratila se z dohledu dříve, než se tu ty dvě stačily objevit.

_____________________________________________

Dobré ráno a hezký prodloužený víkend :-)