Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/5.- Dohoda/

Bylo krátce po poledni, slunce prahlo o sto šest a já se spolu s Míšou vypravila za ostatními. Cestu kolem nás lemovaly stromy různé výšky a šířky a nedaleko od nás si potok zpíval tu svou. Byla jsem plná napětí a očekávání z toho, co nás všechny čekalo za další nové dobrodružství.

U hřbitova nás očekávala Ellen, a tak jsme se společně s ní přidali k ostatním, jenž na nás také čekali.

Usedli jsme k malé lavičce spojené se stolkem pro turisty a stromy tyčící se nad námi nám dělaly příjemný stín. Bratr usedl vedle Nelly a já, roztržitá, vedle Ellen. Celest stála v čele lavičky tak, aby na nás všechny měla dostatečný výhled. Ellen zírala na svou sestru a čekala, co z ní vypadne. My ostatní si jen tiše vyměňovali pohledy mezi sebou.

,,Vím, že jízdenku cestou časem všichni dostat nemůžeme, i když bych vřele ráda," začala.

,,No jo, ale víš, že se mezi sebou nikdy normálně neshodneme, jak to tedy chceš udělat?" otázala se Ellen s pohledem upřeným na svou sestru.

,,Demokraticky přeci," řekla v klidu Celest a ruce, které doposud měla volně podél těla, skřížila na prsou. Nellin výraz se pomalu, ale jistě měnil v pobavený úšklebek a mě se stáhlo hrdlo.

,,Demokraticky? A jak asi? To napíše každý na kus lístku jméno toho, koho považuje za správného a jména s největším počtem vybereš nebo jak to bude?" Nella to už nevydržela a hlasitě se zasmála.

,,Jsi blízko, ale mám něco daleko účinnějšího," pozvedla Celest obě obočí.

,,Za chvilku jsem zpátky," ihned, co dopověděla tuto větu, zmizela v lese za námi.

,,Pro co, že vlastně šla?" optala jsem se nejistě ostatních sedících u stolku.

,,Hm, to já nevím," hlesla Ellen a zmateně se poškrábala za levým uchem.

,,Tak už jsem zpět," zaslechla jsem za zády Celestin tenký hlásek.

,,Nějak rychle?" uchechtl se Michael.

Dívka svírala v levé ruce pět menších větviček. Dvě velké a tři malé.

,,Asi vás zajímá, na co ty klacíky. Jde o to, že ten, kdo si vytáhne kratší větvičku, má o "jízdenku" postaráno a naopak ten, který si vytáhne větvičku delší, zůstává tady," zatímco nám vysvětlila postup plánu, svou ruku i s klacíky natáhla do středu stolku.

Po jednom jsme tedy tahali a já si všimla, jak můj bratr s nechutí protočil očima. Současně jsem uvnitř sebe jásala radostí, neboť jsem si naštěstí vytáhla kratší klacík. Jen na venek jsem se usmála, aby má radost nebyla tak nápadná, ale všimla jsem si, že jsem nebyla sama. I Ellen se usmívala.

Byl to pro mě takový pocit, jak kdybych každou chvíli měla v loterii vyhrát miliony korun, tak jsem byla šťastná, že se vydám na cestu do minulosti.

S náznakem pobavení jsem pozorovala Nellu a Michala, jak si mezi sebou vyměnili pár znechucených pohledů. Ne, že bych byla škodolibá nebo tak něco, ale tihle dva se nikdy moc v lásce neměli, proto pro mě byla legrace toto duo pozorovat. Celest zatím nad sebe pozdvihla větvičku, jež ji zbyla jako poslední.

,,Tak tedy... Kdo z vás si vytáhl delší větvičky?" optala se dívenka po chvilce.

Ruku zvedla pouze Nella s Michaelem.

,,A kdo si vytáhl ty krátké?" otázala se znovu, ale myslím, že ji odpověď byla více než jasná.

,,Takže vy dva tedy zůstanete zde a my se vydáme pro žezlo. Nějaké dotazy?" zeptala se Celest ještě jednou, pro jistotu.

Michalovi a Nelle se to nezdálo, to bylo jasné, tak celou dobu měli ruce  nahoře, ale Celest je tiše s úsměvem přehlížela. Míšu sice tyhle věci z minulosti zajímaly daleko více než mě, ale za to jsem byla ráda, že se konečně podívám někam jinam, než k moři.

Druhá polovina prázdnin bude tedy ještě mnohem zajímavější.

*

,,A kam, že se vlastně vydáme?" optala jsem se poněkud rázně. Věděla jsem, že do minulosti, jen jsem chtěla vědět, do jakého století.

,,Rok osmnácettřicet," hlesla Celest s pohledem upřeným před sebe. Já jen nechápavě nadzdvihla obě obočí, čehož si všimla také Ellen.

,,To byl rok, kdy zemřel náš otec," špitla mi do ucha Ellen. Pak už mi bylo vše jasné.

,,Kde že jsi viděla ten poklop?" zeptala se mě Celest s lehkým náznakem nejistoty.

S velkou chutí jsem se tedy vydala k onu místu a s úsměvem na něj ukázala. Cítila jsem se jako nějaký průvodce, jenž nás vedl k jistým hodinám. K hodinám, o kterých jsem doteď nevěděla. A to jsem tu knihu před lety o té vesnici četla od začátku do konce. Nevzpomínám si, že by tam padla o kouzelných hodinách nějaká zmínka.

,,Myslím, že se nachází tady," šlápla jsem pravou nohou na tenkou rudou látku, pod kterým se onen poklop s největší pravděpodobností nacházel.

Ellen se sehla a oběma rukama rudý koberec stočila a následně jej odhrnula. Já si současně založila obě ruce na prsa a celý akt s pýchou pozorovala.

Náhle se nám naskytl pohled na dva železné držáky, půl metru od sebe. Každá jsme jeden uchopily a víko  otevřely. Na důkaz otevření se nám dostalo hlasité vrzání obou pantů, jenž se po jisté chvíli odráželo ve všech koutech kostela.

Celest stála v čele a my s Ellen, každá přes jedno rameno, v tichosti nahlédly tam dolů, do černé tmy.

Do sklepa vedly schody lemované cihlovou zdí, které se v polovině stáčely. Dál byla tma ještě hustější. Po stranách se nacházelo jen pár loučí.

,,Máte u sebe sirky?" optala jsem se drobet nejistě. Nechtěla jsem cestou tam dolů narazit na potkany a ba hůř, pavouky. Ellen sáhla do kapsy od mikiny pro sirky a louč po louči zapálila.

Vše bylo hned lepší, když člověk pohlédl do světlem osázených temných míst.

,,Tak jdeme?" pokynula zatím Ellen  rukou směrem do té tmy.

S Celest jsme si poté vyměnily pohledy a pomalu, schůdek po schůdku scházely dolů, do neznáma.

__________________________________________

Hi peoples! :-)
Vracím se zpět i s novou částí, přes víkend jsem pracovala na novém coveru k příběhu, který jsem již zveřejnila. Tak snad se líbí :-)