Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/36.- Boj dobra se zlem/

Část druhá.

Ostrá bolest mi po nárazu do stromu projela celým tělem a mě se zmocnil  pocit, že se už nikdy neproberu. Iris mi neustále promlouvala do duše, ale naštěstí jsem ji nerozuměla ani slovo. Už mě nebavilo od ní neustále poslouchat to, jak srovná se zemí i zbytek vesnice. Byla jsem po jejím útoku stejně tak překvapená a stejně znechucená jako tehdy, kdy jsme se viděly naposledy. Od té doby jsem cítila, jakoby na své síle nabrala.

Díky prokouslému rtu ze mě stále proudila krev. Rudé krve bylo čím dál více a já začala nabírat dojmu, že mi krev tekla i z hlavy, kam jsem se silou udeřila o suk stromu nedaleko kostela.

Možná odtud proudí ona ostrá bolest a pocit nevědomí.

Neschopna jakéhokoli pohybu jsem i nadále bezvládně ležela ve vysokých kopřivách, jež mě štípaly a pálily na odkrytých částech mého těla. Už jsem byla plně smířena s tím, že mě Iris smete z povrchu zemského stejně tak, jako mávnutím kouzelného proutku.

Ne! Nemůžu takhle dál pesimisticky přemýšlet! Musím o budoucnost bojovat dál! Problesklo mi náhle hlavou a díky téhle myšlence jsem měla pocit, že se mi znovu začínalo vracet mé sebevědomí, které mě na těch pár minut opustilo také.

Pomalu jsem otevírala obě oči a svou dlaň položila na ono postižené místo na mé hlavě. Měla jsem pravdu, krvácela jsem, ale naštěstí ne tolik.

Iris halená stínem na mě stále hleděla  s výsměchem ve tváři. Hlavou se mi honily věty, které by si za rámeček jen tak nedala. Nemohla jsem nic říct. V krku jsem měla totální knedlík a v hlavě pocit, jakobych po nárazu ztratila i centrum řeči.

,,Tak co? Stále ještě nemáš dost?" ušklíbla se na mě má úhlavní nepřítelkyně z minulosti. Hlavou se mi stále honily dokonalé typy vět, jak jí jednou provždy setřít, ale v téhle fázi otupění jsem zkrátka nemohla. Nešlo to. Opatrně jsem vstala z vysoké trávy za mnou a s výsměchem ji pohlédla do tváře.

,,Mě jen tak nezničíš," pravila jsem stále s knedlíkem v krku a založila si ruce na prsou. Iris chtěla cokoli říct na protest, ale místo odpovědi se jen zhluboka nadechla. Pomalu natahovala obě ruce ve snaze vyslat další vlnu temné magie. Její reakci jsem okamžitě zpozorovala a já byla  připravena se bránit.

,,Opravdu si myslíš, že tě jen tak nezničím? Opravdu?" zasmála se Iris tak hlasitě, až mi z jejího smíchu málem praskly oba ušní bubínky.

Její výsměch byl opravdu zoufalý. Ačkoli jsem byla na pokraji svých sil a totálně slabá, pořád jsem někde ve svém nitru cítila naději, jež by celou situaci odvrátila opačným směrem.

,,To, že se ti povedlo zničit mě jednou, neznamená, že se ti to povede i po druhé," uchechtla jsem se zlověstně na Iris, která na mě opětovně zaútočila.

A jak se její temná magie valila vzduchem směrem ke mě, lehce jsem se shrbila dolů a dlaněmi se dotkla země. Zem pode mnou pomaleji začínala zlátnout. Zhruba v polovině se magie náhle zlomila a stoupala vzhůru. Vytvořila jsem si tak dokonalý štít, který měl útoky Iris odvrátit.

Temné síly se současně odrazily od mého štítu a byly vyslány do okolí. Odraz byl natolik silný, že to i samotnou Iris svalilo k zemi. Dívka  něco nespokojeně zavrávorala a já se v duchu zaradovala nad akcí, která proběhla úspěšně. Zlatá stěna postupně zmizela a já se vydala k té temné postavě, jež se nyní po útoku povalovala po zemi ve snaze vyhoupnout se zpět na nohy.

,,Tak co? Stále ještě nemáš dost?" zopakovala jsem onu větu od Iris, která mi opakovaně, jako černobílý film, běhala v mé mysli.

,,Budoucnost jen tak nezničíš. Nepovede se ti to," uchechtla jsem se, zatímco jsem si koutkem oka povšimla jedné podivné věci.

Z diamantu, jenž Iris měla upevněný na řetízku okolo krku, se náhle začala valit jakási podivná magie. Nebyla to temná magie, byla to magie elementů.

Neměla jsem ponětí, co se to dělo a proč se to dělo, a tak jsem celý tento akt sledovala s nechápavým výrazem ve tváři. Elementární magie nečekaně utichla a já spatřila, jak z drahokamu náhle, jako triskem vzlétla vzhůru magie země.

Tisíce drobných okvětních růžových lístků se pomalu vzneslo nad naše hlavy a poté klesly zpět k zemi. U nohou Iris se krátce poté zjevily zelené šlahouny trávy, které ji pomalu, ale jistě, začaly svazovat.

,,Dost! Přestaňte!" křičela Iris ze všech sil a já to pouze sledovala s úšklebkem ve rtech.

Pak přišla na řadu magie vody, jež  Iris uzavřela ústa ve snaze ji utopit. Element vzduchu se Iris zatím proplétal ve všech částech těla a element ohně později dokončil onu mučivou práci.

,,Přeci jen jste naživu," brouka jsem si pro sebe s blaženým úsměvem ve tváři. Teď stačilo dokončit dílo, které elementy začaly. Natáhla jsem obě ruce před sebe, rozevřela dlaně a proti dívce vyslala další útok, po kterém dorazila mohutná exploze. Cítila jsem, jakoby se všechny naše síly spojily v jednu obrovskou, jež Iris jednou pro vždy zničí.

Výbuch byl tak silný, až mě opětovně odmrštil někam do houští a já poté  upadla na zem. Vzduchem se mezitím valila společná energie s elementy, která po chvíli začala postupně opadat.

Opatrně jsem se vyhoupla na obě nohy a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Magie se současně vytratila do neznáma a po Iris zde nezůstala také žádná stopa. Mě se náhle zmocnil pocit, jakoby se tu před chvílí neodehrál žádný krvelačný útok mezi dobrem a zlem.

Udělala jsem pár drobných váhavých  krůčků vpřed a vzhlédla vzhůru k pastelově modré obloze, na které se zjevila duha všech sedmi barev. Fialové, modré, zelené, žluté, oranžové a nakonec červené, která toto spektrum uzavírala. Duha se táhla od místa, kde ještě před chvílí stála Iris a končila kdesi v lese za bývalou vsí.

Osamocena jsem stála na Cetvinském náměstí a váhala, zda nejít elementy hledat.

Nakonec jsem se ale rozhodla.

___________________________________________

Ahoj!
Vím, že jsem některým z vás u předchozí kapitoly málem způsobila menší heart attack, proto bych se chtěla všem, kterých se to týká, omluvit. :D
I pro mě to bylo nečekané ukončení kapitoly, ale nejspíš jsem to takhle uzavřít měla. :)

Tak se tedy všem ještě jednou upřímně omlouvám.

Im sorry a naviděnou u další části. 😁😇❤️