Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/26.- Fresky/

SOUČASNOST

Pohled Nelly

S Michaelem jsme mlčky seděli u ohně. Musela jsem si od něj poposednout co nejdál to šlo. Hlavou se mi neustále honilo to, co mi sdělil před několika minutami.

Shodit někoho z domečku na stromě v ranném dětství a tvrdit, že jsou kluci takový?

Vlastně jsem ani já sama nerozuměla tomu, co se mezi námi dělo. Zachránil mi život a já po něm vyštěkla jako pes, který týden nedostal najíst. Pohled od plápolajícího ohně jsem náhle přemístila k tomu hrdinovi s krátkým hnědým sestřihem.

Je tak složitý, ale zároveň tak jednoduchý, pomyslela jsem si a nadále jej zkoumala. Chlapec si právě  pohrával s ohořelým kusem dřeva.

Někdy jsem si říkala, proč mi dělalo takový problém se s ním normálně bavit. Vždycky jsem se po něm ohnala vzteky a on pak chudák ničemu nerozuměl.

,,Proč si mě tak prohlížíš?" tázal se mě po momentě.

,,A co jiného mám dělat?" optala jsem se jej a přesunula se blíže k plápolajícímu ohni, jelikož mi začínala být zima.

,,Pokud jde o to, cos mi předtím řekla, tak jsem pochopil." odsekl mi arogantně a dál se věnoval své zábavě.

,,Nechtěla jsem takhle vyjet. Totiž, neznáš mě tak dlouho, jako tvá sestra," poznamenala jsem výmluvně a on se jen zoufale uchechtl.

,,A co do toho vůbec pleteš Janu? Co ta s tím má co společného?" optal se mě řečnicky, ačkoli jsem věděla, že s tím Jana neměla opravdu nic společného. Jana byla mou kamarádkou již od dětství a také byla jediná, která mi vždycky rozuměla, jen s Michaelem jsem měla problém. Nesedli jsme si.

,,To už je jedno. Nech to být. Snažme se oba alespoň v téhle situaci předstírat, že jeden druhému pomáháme, když už se nemůžeme normálně dohodnout," vydala jsem ze sebe neutrálně a dál pozorovala toho hocha. Nic neřekl, ani nezareagoval.

Asi to tak má být,
pomyslela jsem si, zatímco jsem se opětovně zachvěla. Začínala mi být větší a větší zima. Pohlédla jsem poté na obě dlaně, jež byly daleko více bledé než z dob, kdy mi Michael zachránil život.

Měla jsem takový hodně zlý pocit.
Snad se holkám nic nestalo,
proběhlo mi hlavou s upřeným pohledem na mé bledé ruce.

*

,,Asi bychom měli vyrazit dál," poznamenal Michael neutrálním hlasem, zatímco se stavěl na nohy a rozpačitě se rozhlížel po všech koutech podzemní chodby.

Také jsem se snažila postavit, ale jak jsem byla celá bledá, upadla jsem po chvilce zpět na zem, což upoutalo jeho pozornost.

,,Co to s tebou je? Ještě předtím jsi byla v pohodě?" optal se mě a hoch přešel k mé pravici.

,,Také bych ráda věděla, co se se mnou děje. Snad se holkám nic nestalo. Pomůžeš mi alespoň vstát?" tázala jsem se Michaela, zatímco jsem k němu natahovala svou bílou ruku. S oranžovým svetříkem mi ta bledá barva přišla poněkud zvláštní.

,,Tak ukaž," prohlásil a já konečně vstala.

,,Doufám, že nebude vadit, když se o tebe opřu," dodala jsem a jednu ruku Michaelovi obmotala kolem ramen a krku.

,,Pevně doufám, že to nebude chřipka, nerad bych to totiž chytil taky," uchechtl se, zatímco se nám již vyhasé ohniště ztrácelo za zády.

,,Tak se modli, aby tomu nakonec tak nebylo," odfrkla jsem si a současně se rozhlížela kolem sebe.

Vrstva čehosi, která se držela na vlhkých kamenech, se střídala s tmavě zeleným, hustým mechem. Všude kolem nás se linul příliš vlhký vzduch. Asi od té podzemní řeky. A jak jsme tak šli, cítila jsem, jak se zemní půda měnila v kočičí hlavy. Ohlédla jsem se nad sebe. Nad mou hlavou ze stropu trčely kořeny stromů.

Okolo nás to tak děsně zapáchalo, až jsem měla pocit, že se každou chvíli pozvracím.

,,Hele! Támhle je nějaký kus klacku!" křikl Michal a vydal se pro tu větev válející se na zemi.

,,Na. Opři se o to," špitl a já učinila to, co mi řekl. Už mě začínala bolet ruka.

Kráčeli jsme i nadále a jak jsem našlapávala na kamennou zem pode mnou, šlápla jsem na něco, co připomínalo rudou plachtu.

,,Ježíš! Co to tu jee!" křikla jsem a Michael stojící vedle mě uskočil, jak se polekal.

,,Psst! Nekřič! Víš jak jsem se tě lekl?" hlesl s vyděšeným pohledem.

,,Tak se podívej na tu plachtu pod nohama," hlesla jsem a přitom posunky poukázala na plachtu pode mnou.

,,Kde se tady asi vzala?" zeptal se, zatímco kráčel po jejím obvodu ve snaze najít její konec. A jak tak šel, zničehonic se zasekl u jedné zdi, na které se nalézaly nějaké kresby.

,,Na co tak vejráš?" optala jsem se jej po chvíli.

,,Tak podívej," hlesl a já upřela pohled vzhůru. Byl to rodokmen.

,,Ten obraz mi je nějaký povědomý, " hlesla jsem a Michael na mě nechápavě pohlédl.

,,Co prosím?" optal se s přihlouplým výrazem ve tváři.

,,To je ten rodokmen, o kterém před lety mluvila Jana!" pronesla jsem tak, jakobych tomu sama nevěřila.

,,No jo, máš pravdu," uznal mi.

,,12. 8. 1345," žbrblala jsem si pod vousy.

Do jeskyně náhle odněkud zvenčí zavlál chladný vzduch a já krátce poté zpozorněla.

Po závanu studeného vzduchu jsem nad našemi hlavami spatřila roj růžových okvětních lístků a pocítila zvláštní magii, jež proudila mým tělem.

,,Ellen?" optal se nechápavě Michael.

,,Cože!" křikla jsem.

,,To je přeci Ellen!" vykřikl Michael a já celá strnula.

,,To není pravda. To nemůže být Ellen," konstatovala jsem zamyšleně.

,,Ale je! Pocítil jsem, jak její magie projela zkrze moje tělo," dodal a já ihned poté zvážněla.

,,Co se to tu děje?" optala jsem se chlapce celá zmatená.

,,Netuším!" vyřkl a mě se náhle zamotala hlava. Po chvíli jsem upadla na zem a kolem sebe pocítila zvláštní vír.

,,Nello!" křičel ten dotyčný vedle mě, ale já jej nevnímala. Náhle jsem kolem sebe pocítila vír mé magie. Někdo na mě neustále volal, jenže já nevěděla, kdo to byl.

Zničehonic jsem měla pocit, jakobych se vznesla a poté se vytratila kamsi do neznáma.

____________________________________________

Ahoj!
Nový díl je venku! :-)

Vypadá to, že se s elementy něco děje. Že by Temnota kula nějaké pikle? ^_^ Vše se dozvíš v další části :-)

Do té doby opět namasté🌸❤