Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/9.- Setkání/

Všechny tři jsme našlapovaly po chodníku z kočičích hlav. Všude si kolem nás zpívali ptáčci a slunce prahlo o sto šest. S Ellen jsme vedly sáhodlouhý dialog o prvním měsíci prázdnin, jen Celest se zdála, že byla duchem jinde. Zjevně se ji honilo hlavou to, co ji předtím sdělila Maybel. Koutkem oka jsem zahlédla, jak ji pohled lítal všude po návsi. Tvářila se poněkud zaraženě. Ani jsem se jí nedivila. Ne po tom všem, čím si musela projít.

,,Jé - jsme tady!" zajásala po momentě, jakmile jsme dorazily před nemalý dvouposchoďový dům.

,,Tak tady vy bydlíte?" optala jsem se s upřeným zrakem vzhůru.

Napravo od vrat s železným klepadlem vprostřed se nalézala dvě menší okna a nad vraty se jich nacházelo dalších pět. Nemohla jsem si všimnout i toho nádherného erbu, v jehož středu se nacházela pěticípá rudá růže se zlatým středem a okolo pěticípé zlaté hvězdy, které jsem viděla už v kostele. Celý dům měl pastelově hnědou barvu, byl opravdu nádherný.

,,Ano, tady my bydlíme," položila mi Celest svou dlaň na rameno a rovněž upřela zrak vzhůru. Po sekundě jsem v horním levém okně za závěsem zaznamenala pohyb.

,,Tak zaklepeš nebo nás tu chceš nechat usmažit v tomhle hicu," hlesla po chvilce Ellen, zatímco si z čela setřela pár kapek potu.

Celest protočila zrakem a po momentě sáhla na železné klepadlo vprostřed mohutných dřevěných vrat. Po hlasitém zaklepání nastalo ticho, ale najednou jsme na druhé straně za vraty zaslechly pajdavé krůčky.

Menší dveře vprostřed vrat se náhle rozletěly do strany a přímo na jejich prahu se octla žena drobného vzrůstu. Byla stejné výšky jako Ellen. Oděna byla do nádherných fialovo modrých šatů bez ramínek a přes ramena měla přehozenou fialovou, tenkou látku. Černé vlasy ji volně splývaly po zádech a ramenou. V jejím obličeji jsem si nemohla nevšimnout té radosti a jiskřiček v očích zelené barvy. Po tváři oné ženy stojíce ve dveřích se po momentě rozlil radostný úsměv.

,,Celest?" špitla náhle ta dáma, stále stojíce na prahu vrat.

,,Jsem to já, mami."

,,Kde ses tady vzala? Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím," v jejím hlase se náhle spolu s radostí mísila i špetka strachu.

,,To je na velice dlouhé vyprávění, mami," dodala Celest a své matce skočila do náruče, jež ji vřele objala. Ellen stojící vedle mě se jen tiše usmála.

,,Ellen? Zlato, ty jsi tady taky?" povšimla si matka po momentě také Ellenina úsměvu.

,,Ano," přikývla Ellen po chvilce. Než jsem stačila jakkoli zareagovat i Ellen se schoulela do jejich vroucího objetí.

Celest se po chvilce od matky odtáhla se slovy: ,,Tohle je Jana, pomohla mi s jejím bratrem zbavit se prokletí," usmála se dívenka směrem ke mě a já se pouze radostně zazubila.

,,Ráda tě poznávám," řekla ta paní, zatímco jsme si podaly ruce na uvítanou.

,,Jsem Katrin," dodala ta žena po chvíli.

,,Jana," usmála jsem se na oplátku.

,,Tak pojďte dál děvčata, máme si toho tolik co říct," špitla Katrin a po jedné nás pustila do nemalé předsíně uvnitř domu.

Všechny čtyři jsme stály na rudém koberci, který se táhl tam, kam až mé oko dohlédlo. Vlevo nad námi se tyčil nádherný obraz podzimní krajiny se zlatým rámem. Pestré barvy oranžové, červené, zelené a hnědé na mě v tom šeru působily poněkud...zvláštně? A hned vedle toho obrazu se nacházelo schodiště, jenž se v půli stáčelo do horních místností. Na pravo se nacházela nádherná almara a hned vedle ní police, ve kterých bylo nepochybně pár kožených bot, papučí a pantoflí. Zjevně pro návštěvy, pomyslela jsem si a přitom ze sebe vytlačila nevinný úsměv.

,,Líbí se tu tu?" optala se Celest po mé pravici a já jen tiše kývla hlavou na souhlas.

*

Stála jsem u jednoho okna v Celestině pokoji a tiše hleděla ven. Den se rychle krátil a do pokoje zkrze škvíry v zácloně pronikal svit zapadajícího slunce. Pronikající paprsky mi lehce hřály odkryté části těla. V tichosti jsem rozjímala, zatímco jsem náhle zaslechla cvaknutí zámku u dveří.

,,Večeře!" křikla radostně Celest vletíce do pokoje. Já bleskurychle uskočila dozadu a zády málem narazila na rám postele. Současně jsem vyjekla.

,,Nesmíš mě takhle lekat!" křikla jsem se smíchem směrem k Celest, jež mě jen pobaveně sledovala.

,,Nemáš čisté svědomí," usmála se a ode dveří poodstoupila.

,,Tak pojď. Budeš to mít studené jak psí čumák," pokynula zatím rukou směrem ven.

,,Jo, jasně," hrábla jsem nejistě rukou do mé hnědé hřívy.

Pod šaty jsem měla korzet, jenž mě nepříjemně tlačil v bocích a na břiše. Jako bonus byly boty na mírném podpadku, ve kterých jsem během chůze ke dveřím kulhala. Nikdy jsem na tuhle parádu nebyla.

,,Tak pojď," popohnala mě Celest stále stojící u dveří.

,,Víš, jak obtížně se mi v tom chodí," uchechtla jsem se, zatímco jsem zbrkle mířila směrem ke dveřím, ve kterých s úsměvem ve tváři stále vyčkávala Celest.

,,Časem si na to zvykneš," utrousila po chvilce a ze vchodu se vydala za mnou dolů, do jídelny. Jakmile jsme dorazily za doprovodu Celestin rýpavých poznámek, zastavila jsem se u dveří s nádherným dřevěným rámem po jejich obvodu. Onen rám měl zlaté vyřezávání, ze kterého se mi tajil dech.

Vprostřed místnosti se táhl mohutný, dřevěný stůl. Na pravo i vlevo se nalézaly dvě židle, v čele jedna a naproti také. V čele stolu již seděla Katrin a po její  pravici Ellen. Katrin se na nás po momentě otočila a Ellen se po tváři rozlil úsměv.

,,Tak se u nás posaďte," pokynula Katrin současně rukou směrem ke stolu. Celest usedla po jeji levici a já do čela naproti Katrin.

Jakmile jsem usedla, nemohla jsem si nevšimnout té ohromné řady příborů vlevo od talíře, ale také vpravo. Doma jsme měli ve zvyku jíst jen vidličkou a nožem, ale tady mi málem spadla brada. Na co všechny ty příbory asi jsou? Byly seřazeny od nejmenší vidličku po obří lžíci. Jen tu jsem poznala, že byla na polévku.

Vprostřed stolu se nacházela také obří terina s polévkou, okolo ní ve skleněných mísách zeleninové saláty, naporcované kuře, nějaké druhy mušlí, ryb a jako příloha pochopitelně bramborový salát.

Napadlo mě...To všechno hodlají sníst?

,,Na co tak vejráš," pohlédla na mě Ellen se zvídavým okem. ,,takové porce se tak často tam u vás nevidí, že?" dodala krátce.

,,Noo...Já...jsem jen drobet překvapena. Tolik příborů, tolik druhů jídla...Vy si tedy žijete," usmála jsem se nepatrně na tu dívku, jež mě neustále pozorovala.

,,To víš, takové večeře tu jsou běžné," utrousila Ellen a beze slov si do úst vložila abnormálně velkou lžíci zeleninového vývaru.

,,Nebudeme tu přeci sedět s kručícími žaludky. Pusťme se do toho," pobídla nás současně Katrin, která se rovněž, jako Ellen, pustila do jídla.

S Celest jsme si mezitím vyměnily zmatené pohledy a já později, bez váhání popadla onu obří lžíci, jež se nacházela po mé pravici.

___________________________________________

Ahoj děcka! :-)
Po dlouhé době jsem se opět dokopala k napsání devátého dílu. Nebylo to pro mě zrovna nejlehčí, za jedno jsem neměla náladu ke psaní a za druhé chyběla inspirace.

Tak jsem tady i s novým dílem a pokud možno, přeji krásné poledne a hezký zbytek dne. Bye😁