Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/31.- Komunisté/

L.P. 1960

Pohled Celest

S Janou jsme za nemalou chvíli sešly z polní mítiny a octly se na cestě, kterou z jedné strany lemoval onen záhadný plot.

,,Tak a co teď?" hlesla ta dívka stojící vedle mě. Pohlédla jsem na ten dvoumetrový plot s ostnatými dráty a poté zpět na Janu.

,,Tak zkusme jít podél toho plotu," podotkla jsem, zatímco Jana mlčky kývla hlavou na souhlas.

Kráčely jsme dále po asfaltové silnici, ve které se nalézaly samé díry. Míjely jsme mou bývalou školu, ze které se teď stala rota pohraniční stráže.

,,V mé době rota vypadá úplně jinak," polkla Jana na sucho a rozhlédla se okolo sebe.

Za nemalou chvíli jsme dorazily ke kostelu, kde se plot dělil na dvě části. Jedna část vedla okolo kostela někam do lesa a ta druhá k sousedům z Rakous. Obě jsme naráz zastavily a rozpačitě se rozhlédly okolo sebe, když v tom jsme zaslechly jakýsi cizí mužský hlas.

,,Stůjte!" spatřila jsem po chvíli v dálce jednoho vojáka v zelené uniformě s německým ovčákem po jeho levici.

,,Kde jste se tady dole vůbec vzaly?" přihnal se k nám onen mladík s očekávanou otázkou. Přes psovo neustálé vrčení mu nebylo rozumět ani slovo.

,,Myy.. Nooo," zakoktala se Jana.

,,Nemáte tu co pohledávat, tady jste v nepřístupné hraničním pásmu," pohrozil nám oběma ten cizinec.

Onoho muže jsem si mezitím stihla prohlédnout od hlavy až k patě. Na muži by vás jistě zaujal jeho  pronikavý pohled. Jeho oči byly zbarvené do hnědé barvy, které se tak zvláštně leskly. Byl sice oděn v zelené uniformě, ale Němec to nebyl. Toho jsem si všimla už předtím. Zpod jeho vojenské čepice mu vyčnívalo pouze  pár blond vlasů, které se mu podél uší krepatily. Tomu muži mohlo být něco málo přes dvacet let.

Není to Němec, není to ani místní. Co je vůbec zač a co se tu děje?
Problesklo mi náhle hlavou.

Svůj pohled jsem náhle upřela přímo před sebe, kde se ještě před pár lety nacházel můj domov. Při pohledu na všechny ty ruiny a trosky kolem se mi oči znovu začaly plnit slzami.

,,Co se stalo s vesnicí?" vysoukala jsem ze sebe mezi neutuchajícími vzlyky.

,,Tohle je přísně tajná informace," pravil ten voják a ihned poté nasadil kamenný výraz. Začala jsem plakat ještě více.

,,Tak počkat. Vy jste pocházela z Cetvin?" tázal se mladík a poté pohlédl do mé uslzené tváře.

,,Jo," špitla jsem a pohlédla na kostel, který zblízka vypadal daleko hůře, nežli z daleka.

,,Ach. Tak to je mi moc líto," pravil ten hoch ze soucitem. ,,a kde jste se tu vůbec vzaly?" tázal se nás znovu.

,,Cestovaly jsme časem," špitla Jana po mé pravici. Mladík na ní nechápavě pohlédl, jakoby tu větu slyšel poprvé v životě. Také ano, slyšel.

,,Ale je to trošku složitější příběh. Musely jsme se vrátit zpátky do současnosti, jenže se někde stala chyba a skončily jsme tady. Teď nevíme, kudy dál," polkla Jana po chvíli, zatímco jsem si uslzené oči utírala do zlatavého rukávu mého svetříku.

Nikterak jsem nevnímala jejich kýživé rozhovory a i nadále jsem se zarudlýma očima hleděla na kostel, který se pomalu, ale jistě, rozpadal před mýma očima. Z jeho zdí byla snad všude sloupaná, ta kdysi krásná bílá omítka, hodiny na věži už neměly čísla, ale jen černé šmouhy a co bylo snad nejvíce žalostné, tak propadlá střecha, ze které zbylo jen několik trámů. Nemohla jsem si také nevšimnout toho podivného zápachu, jenž se z kostela vznášel vzduchem.