Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/34.- Odhalení/

L.P. 20...ehem- Současnost

Pohled Celest

Snad po několikáté jsem se objevila v lese kdesi nad vesnicí. Kolem mě panovalo naprosté ticho, jen ptáci mi zpívali nad hlavou. Upřímně jsem se modlila k Bohu, abych už byla v době budoucí. Nejen, že mě to začínalo dohánět k šílenství, ale ony jednotlivé éry mi ukázaly jisté změny mého domova v dobách, kdy jsem byla prokletá.

Vzpomněla jsem si na rok čtyřicetpět. Druhá světová válka doslova od základů změnila celý charakter vesnice. Ještě nikdy jsem nezažila původní obyvatele plné nenávisti a neúcty. Sice netuším, co se během války dělo, ale důvodů pro nenávist vůči nacistům vesničané museli mít spousty.

Hlavou mi proběhla i Janina slova o koncentračních táborech, popravách a všech možných zvěrstev, které Němci za války, jež trvala nejméně šest let, stihli napáchat. Myslím si, že se v tomhle případě nebylo ani čemu divit, jenže co by tomu řekla Rada čtyř? Vždyť to bylo před válkou a nástupem Temnoty k moci tak krásné místo plné míru a harmonie, ale s její vládou šlo vše spíše ke špatnému, ba ještě horšímu.

Naopak éra komunistická změnila pro jistotu vzhled vesnice. Ono odůvodnění od soudruha Miroslava, že se vesnice nacházela v hraničním nepřístupném pásmu pro mě bylo bohužel nedostačující. Cožpak někdo může jen tak vyhnat šestset obyvatel z jejich domova a následně ho srovnat se zemí? Věděla jsem, že po rozpadu Rady čtyř půjde vše opačným směrem, ale ne takhle. Jak by se asi cítil on, kdyby se vrátil do míst, kde od mala vyrůstal a zjistil, že byl jeho domov zcela vymazán z map? Podle mě bylo vše jen o dohodě. Američané byli jistě se Sověty v dohodě o tom, kdo si zabere kterou část území a Sověti si poté usmysleli, že podél hranic vybudují plot s ostnatými dráty na jeho koncích, aby tak zamezili volnému cestování na druhou, lepší půlku světa.

Ano, vím, že hovořím jen o samém špatném, ale všechno mělo i světlé stránky. Spojenci z východu se tak jednou provždy zbavili všech nacistů, kteří společně s jejich nelidským zacházením skončili před soudy. Cetviny byly po válce osvobozeny, ale pořád ve mě trval onen pocit rozhořčení a úzkosti při vzpomínce na totálně zdemolovaný domov.

Jak jsem se tak procházela jehličnatým lesem v rozkvětu, pociťovala jsem ve vzduchu zvláštní napětí. Někdo by tomu mohl říct ticho po bouři, jiný zase ticho před bouří. Cítila jsem, že jakmile dorazím do bývalé vsi, nastane opět něco špatného, kdy budu opětovně nucena cestovat časem.

Tak moc jsem se těšila na moment, kdy ono kovové žezlo vrátím zpět  sošce panenky Marie a nastane jednou provždy klid a mír mezi světy.

Stromy nade mnou mi dělaly příjemný stín a chránily mě tak před tropickým vedrem, které plulo vzduchem kolem mě. Vešla jsem na lesní mítinu plnou rozkvetlých fialových zvonečků, kde už sluneční svit udeřil o něco silněji. Tentokrát zde nebyl žádný strom či les, ve kterém bych se před rozžhaveným sluncem mohla ukrýt. Pole přede mnou se táhlo tam, kam mé hnědé oko bylo schopné dohlédnout.

Jak jsem se rozhlížela kolem sebe, povšimla jsem si věci, jenž mě zahřála u srdce. Žádný plot s ostnatými dráty přichycen na dřevěných kůlech, žádné ženijní zátarasy na cestě pod kostelem, žádní rozzuření soudruzi se psy na řetězech po jejich boku. Rota pohraniční stráže z poloviny chátrala, zatímco její druhá polovina měla nová okna s plastovými rámy kolem dokola a nově opravenou fasádu bleděmodré barvy.

Od roty jsem pohlédla směrem ke kostelu a můj úsměv se po tváři roztáhl ještě více než doposud. Necítila jsem žádný štiplavý zápach v nosních dírkách. Z kostela už nebyly jen ruiny, které v době minulé byly ponechány na pospas svému osudu. Kostel měl opravenou střechu, jež byla kdysi v místech propadlá a i kostelní báň z dob baroka byla nově opravena. Sněhově bílá barva nové kostelní fasády se zkrze stromy prodírala do okolí a já byla konečně spokojená. Jen mi bylo líto všech těch domů, které kolem kostela ještě kdysi za vlády Rady čtyř stávaly, teď se zde nacházela jen rota pohraniční stráže a nově opravený kostelík, který ještě kdysi představoval dominantu celé vesničky.

,,Konečně jsem doma," vzdychla jsem  celá štěstím bez sebe při pohledu na můj bývalý domov, jenž měl teď v době současné zcela jiný vzhled a charakter.

*

Scházela jsem již ze známé polní stezky na nově udělenou asfaltovou silnici, která mířila přímo do vesnice. Cestou mě doprovázely všudypřítomné kamenné ruiny po bývalých domech, které tu kdysi stávaly.

Stále ve mě přetrvával onen pocit, že mě na bývalém náměstí čekalo něco moc zlého. Současně jsem pohlédla na nebe a spatřila temné mraky, které se podezřele stáčely do kruhu a zjistila, že se mé pocity strachu začaly přeci jen naplňovat. Jenže ani podivná mračna mě nezbavila sebevědomí, které se se strachem střídalo jako vojáci, jenž si neustále měnili pozici stráže.

Z dáli mě vítala dřevěná informační cedule stojící u bývalé roty, kde jsem se na malý moment zastavila a o dřevěný kus se zapřela rukou, abych si od všeho vedra kolem mě alespoň na chvíli odpočinula. Jak jsem se tak rozhlížela okolo sebe, spatřila jsem v dáli temný stín, který se ke mě neustále přibližoval, ale u kostela se pak najednou zastavil a zaraženě hleděl mým směrem.

Kdo to asi může být?
Prolétlo mi náhle hlavou stále zkoumajíc tu tmavou postavu u kostela. Náhle se ta osoba pohnula a ruce, které ji doposud visely podél těla, roztáhla co nejdéle od sebe. Měla jsem pocit, jakoby na mě čekala.

,,Má drahá Celesto! Jsi to Ty?"

,,Co já se na tebe načekala," zaskřehotala ta dívka s úšklebkem ve tváři. Alespoň podle hlasu jsem poznala, že to byla dívka, ale nebyla to má sestra Ellen, nebyla to ani Jana s Nellou. Kdo to byl?

,,Kdo jsi?" optala jsem se té dívčiny po momentě, zatímco jsem přistoupila blíže, abych ji lépe viděla i slyšela. Dívka byla zahalena temným pláštěm, s kapii přetaženou přes hlavu, jen rybí cop ji vyčníval zpod kapuci.

,,Ale ale?! Copak ty mě nepoznáváš?" optala se mě ta žena v černém, zatímco si stihla z hlavy sundat alespoň tu tmavou kápii.

Vlasy měla spletené v rybí cop přeložený přes levé rameno. Na čele měla vrytý ostrý vavřínový věnec, ze kterého ji po čele stékalo pár kapek krve. V její pleti se současně odrážel zlověstný úšklebek a v jejich očích se zračila nenávist, která mě každou vteřinou děsila více a více.

,,To- to nemůže být pravda!" zamotal se mi během chvilky i můj neposlušný jazyk a já ihned bez váhání poznala, co byla ta dívka zač.

,,Iris?" vydechla jsem ze sebe po vteřině a dál dívku netečně sledovala.

___________________________________________

Ahoj!
Tak naše slibovaná část s překvapením je na světě! ❤

Hrozně mě mrzí, že jsem své věrné čtenáře od začátku příběhu tahala za nos :'( fakt mě to mrzí (nemrzí *autorčin hlasitý smích* ) Tak i přesto plně doufám, že se vám tento díl líbil.❤

A jak vždy s oblibou říkám : Pokračování příště. :DD