Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/29.- Přestřelka/

Pohled Celest

Pohlédla jsem zpět na Janu, jež byla  bledá jako stěna. Nohy i ruce se ji třásly strachem. Stačil jen drobný krůček k tomu, aby omdlela.

Jeden Němec náhle do vzduchu zdvihl ruku spolu s pistolí a vystřelil.

Ještě že ne na nás,
pomyslela jsem si a Jana vedle mě se zhroutila k zemi jako domeček z karet, když do něj foukne lehký vánek.

Jenže onen výstřel byl povel spíše pro ostatní. Z horní kostelní věže se na nás náhle vrhla palba a já mezitím Janu stihla ochránit svým magickým pozlaceným štítem, který kulky odrážel do okolí. I já si štít stihla jen tak tak přičarovat. Neustále krčící se pod zlatým štítem jsem po chvíli pohledem zabloudila k jedomu z těch mužů, který si z pistole po chvilce vytáhl zásobník.

Došly mu náboje.

To byl pro mě jasný pokyn k útoku kouzly. Z jedné volné dlaně se během milisekundy zrojil mohutný vír mé magie, jenž způsobil takovou sílu, že k zemi povalil všechny muže v zelených uniformách.

Někteří z nich zasténali bolestí, neboť náraz kouzlem byl tak silný, že se museli minimálně silně udeřit do rukou a do hlavy. Ti další jen něco nesouhlasně zavrávorali.

,,Sheiße," zanadával za nemalou chvíli jeden z nich, když si koutkem oka všiml, jak jsem brala slabou a vystrašenou Janu do náručí.

,,Určitě nás zabijí. Určitě nás nechají odvézt do koncentráku," zahuhlala vyčerpaně Jana.

,,Neboj se, neskončíme v koncentráku. Nikoho už nezabijí, už je jim konec," ujistila jsem tu hnědovlasou dívčinu, která v mém náručí bezmocně odvrátila svůj pohled kamsi vzhůru.

,,Tomu nevěřím," zašeptala a já ji jen lehce pohladila po čele. Horečku neměla, ale všimla jsem si čehosi, co ve mě vzbudilo další vlnu strachu. V jejich vlasech se nalézal tenký, bílý pramen. Přesně takový měla i má sestra.

,,Kde je Ti teď konec?"
optala jsem se sebe samé při vzpomínce na Ellen.

Záporně jsem nad tím zakroutila hlavou a hnala ke dveřím v boční části kostela dříve, než se ti zločinci z toho šoku kouzly vzpamatují.

Po chvíli jsem vešla do kostela a zavřela za sebou dveře, které jsem zevnitř pro jistotu uzamkla. Co kdyby se Němci rozhodli vrátit?

Jelikož jsem s nákladem zvajíc se Jana poklop sama nemohla otevřít, opatrně jsem ji odložila na jednu z lavic a poklop do sklepa tak snadněji otevřela. Jakmile se ozvalo hlasité skřípání rezavých pantů, popadla jsem bleskurychle bezmocnou Janu a spěchala k hodinám tak rychle, co to jen šlo.

Do klíčové dírky se nevejdeme obě naráz, problesklo mi náhle hlavu při pohledu na tu zlatou blištící se věc přímo uprostřed hodin.

Svým kouzlem jsem napřed vyslala Janu, která se za celou dobu v mém náručí ani nepohla, a poté šla na řadu já. Zhluboka jsem se tedy naposledy nadechla a nechala se tím strojem celá spolknout.

Snad už konečně budeme doma.

L.P. 1960

Náhle jsme se s Janou ocitly v nějakém lese. Vůbec jsem to tu neznala, ale i přesto jsem kdesi v hloubi sebe cítila, že jsme musely být blízko.

,,Au! Co se stalo?" vyhrkla ze sebe po chvíli Jana. Já k ní krátce poté vzhlédla a vyloudila ze sebe spokojený úsměv.

,,Už jsem se bála, že nepromluvíš," hlesla jsem s neskrývaným překvapením ve tváři.