Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/19.- Broňo opět na scéně/

L.P. 1830

Pohled Jany

,,Nevěřím, že by Ellen mohla být tady," podrbala jsem se nesměle na zátylku a ukázala přitom na malebnou hospůdku, jež se nalézala přímo před námi.

,,Neznáš ji tak dobře jako já, schová se kdekoli," usmála se po momentě Celest. ,,ale musíme ji co nejdříve najít, máme už jen dva dny." dodala krátce. Náhle se prudce ochladilo a začal foukat silný vítr. Zachvěla jsem se, neboť mi byla zima.

,,Děje se něco?" optala se mě Celest se strachem v očích.

,,N-ne, myslím, že ne." usmála jsem se a z nenadání jsem z dálky zaslechla vlčí vití, dokonce i Celest si toho povšimla.

,,Vlci? Myslela jsem, že tady už dávno vyhynuli," podotkla stroze dívenka a pohlédla mi do tváře. Já se jen nejistě ušklíbla.

,,To teda jo, ale ne všichni," zaslechly jsme za našimi zády mužský chraplavý hlas. Obě jsme náhle zpozorněly a naráz se otočily za tím záhadným zvukem.

Před námi stál Broňo i se svou vlčí smečkou. Broňa jsem narozdíl od ostatních poznala, protože nebyl tak vychrtlý, jako zbytek vlčího stáda.

,,Jdeme si pro něco, co nám patří," zachraptěl a Celest couvla kousek vzad.

,,O čem to tu mluvíš, my nic nemáme," zalhala jsem a Celest jen tiše kývla na souhlas.

,,Takže ty si myslíš, že si Temnota dělala jen srandu, když přiběhla s tím, že je žezlo pryč a že jste ho vzaly vy?" uchechtl se Broňo a udělal menší krok vpřed.

,,Jaké žezlo?" hrála jsem, že jsme o ničem nevěděly.

,,Děláte ze mě hlupáka!" odsekl Broňo a začal se dusit. Když došlo na kašel, vychrchlal ze sebe chomáč oslintaných chlupů. Teda tohle bylo vážně odporné.

Mě se ve tváři současně objevil ruměnec. Chyběl už jen krůček k tomu, aby se po nás celá vlčí smečka vrhla. Ostatní vlci za ním hluboce dýchali a cenili zuby, co nejvíce to šlo.

,,Moment," ozvala jsem se po pár minutách ticha.

,,Myslela jsem, že jsme tebe a Temnotu před lety poslali zpátky do podsvětí, jaktože tedy žijete?" optala jsem se tak, jakobych tomu sama nerozuměla. Vlastně nerozuměla.

,,Hlupačko," zasmál se Broňo. Byl to takový skřehotavý smích, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

,,Jsme jen přízraky z minulosti. Když se Temnota tenkrát dověděla, že se na Zemi objevily nové elementy, vrátila se za pomocí toho žezla zpátky k vám do přítomnosti, aby vás zastavila. Ale selhala, jak jsem si všiml," pronesl tím jeho odporným chraplavým hlasem.

,,Proto jsme tu teď my, aby jsme dokončili její práci," obrátil se zpět na stádo. Když ostatní kývli na souhlas, obrátil se zpět na nás. S Celest jsme si současně vyměnily významné pohledy. Tak takhle to tedy bylo.

,,Takže," pokračoval.

,,Buď mi bez keců vydáte to žezlo a já vás nechám odejít nebo si vezmu vás. Nicméně tyhle dvě věci jsou přeci jen stejně cenné," uchechtl se vůdce smečky.

,,Tak to tedy ne!" bránila se Celest.

,,Jak chcete, já vám na výběr dal," pohrozil nám. Broňo se zatím obrátil čelem ke smečce s povelem a než jsme se stačily s Celest nadechnout, zaútočili.

Pohled Ellen

Jak jsem utíkala, hospůdka, jež se na první pohled tvářila tak mile, se mi ztrácela za zády. Neměla jsem sebemenší tušení, kam jsem utíkala. Věděla jsem pouze, že jsem chtěla utéct co nejdál od nich.

Doběhla jsem na stráň, kde se přímo přede mnou nacházelo houští, na kterém rostlo cosi rudého.

Rozhlížela jsem se do stran kolem sebe ve snaze najít si zkrze to křoví cestu, když v tom se prudce ochladilo a zvedl se vítr. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, tak jsem prolezla zkrze křoví a před sebou spatřila zdivočelou řeku. Průzračná voda v ní měla naspěch stejně, jako já.

Celá vyčerpaná jsem se jednou rukou zapřela o kmen stromu nedaleko. Srdce mi po tom dlouhém běhu tlouklo neskutečnou rychlostí.

Poté, co jsem se uklidnila, přemýšlela jsem nad tím, jak rozbouřenou řeku přebrodit se suchýma nohama. A jak jsem tak stála na travnatém okraji, lehce jsem se naklonila nad čirou vodní hladinu a hned se vyděšeně stáhla zpátky. Holky měly pravdu, předtím to byl jen jeden bílý pramínek, teď to byla polovina mé hlavy.

,,Kruci," zaklela jsem a vzteky kopla do kamene vedle mě, když v tom jsem dálky zaslechla vlčí vití. Voda v řece se bouřila více a více a vítr stále nabíral na své síle. Něco se děje.

Než jsem se z toho šoku vzpamatovala, hnala jsem zpět k hospodě. Neudělala jsem to kvuli tomu, že bych odpustila Celestě, ale proto, že mě vedly instinkty.

Jakmile jsem dorazila na místo, nemohla jsem si nevšimnout, že se Jana snažila zahnat vlky vodními kouzly.

,,Jano, na vlky vodní kouzla nezabírají," hlesla jsem sklesle. Ta na mě spolu s Celest pohlédla a já současně nechala vést své instinkty přírody. Vztyčila jsem po chvilce obě ruce nad hlavu, rozevřela dlaně směrem k nebi a nechala živel přírody, aby učinil své.

Kolem nás se náhle zjevila magie snad všech odstínů zelené barvy, které kdy byly a když prach magie postupně ustával, vlci byli pryč a já vyčerpaně upadla do trávy pode mnou.

__________________________________________

Im back! :)
Dneska dva díly za sebou❤
To je můj osobní rekord😄

Tak snad se oba díly budou líbit, tak zatím bye děcka :)