Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/24.- Éra nacistická/

L.P. 1945

Pohled Jany

,,Konečně normální cesta," pohlédla jsem na Celest, jež za sebou zavírala dveře od sklepa s hodinami.

,,To ano, už mě po nárazu do zdi přestala bolet hlava," hlesla a všechny tři jsme se po schodech vydaly zpět do kostela.

Já se současně rozhlížela kolem sebe. Za mnou se vlekla Elleonor, jež byla celá bledá, ve snaze se tvářit, že všechno bylo v naprostém pořádku. Oběma rukama svírala své břicho, ale ve mě neustále setrvával pocit, že se s ní přeci jen něco dělo.

,,Není ti něco? Vypadáš ještě hůř než tuhle v kostele," vzhlédla jsem k ní starostlivým pohledem a ona jen záporně zakroutila hlavou.

,,Nic mi není. Spíš mi jen něco nesedlo," vypadlo z ní nakonec. Ale u ní její slavné nic mi není znamenalo, že bylo. Přetvářka jí nikdy moc nešla, na to jsem ji znala až moc dobře.

,,Dobře, ale kdyby něco, řekni." knikla jsem a otočila se zpět na Celest, která stoupala po schodech před námi.

,,Nemůžu se dočkat, až budu doma, v jaké době jsme?" optala jsem se po momentě Celest, jež otevírala poklop, který se po chvíli rozlétl do strany.

Z poklopu vystrčila hlavu nejprve Celest, a poté já spolu s Ellen. V ten okamžik tmavovlasá dívenka náhle zpozorněla.

,,Co se děje?" otázala jsem se dívky, jež stále mlčela. Ohlédla jsem se poté Celestiným směrem a v mém zorném poli spatřila nějaké dva cizí pány ve vojenských uniformách.

Podle rudých látek s hákovým křížem sešitým na předloktí a znakem SS mi ihned došlo, do které éry jsme vstoupily tentokrát. Oba cizinci měli též blond vlasy s krátkým sestřihem.

Typický árijci, pomyslela jsem si po momentě, zatímco jsem si vybavila hodiny dějepisu deváté třídy, kdy jsme toto téma s nadšením probírali.

Do hnědých látkových pytlů přes rameno sbírali cennosti, které se v té době v kostele nacházely. Především všelijaké zlaté svícny a poháry. Celest se po momentě ve tváři objevil znechucený výraz.

,,Was machen Sie hier?!" vypadlo náhle z té drobné dívčiny a mě spadla brada v údiv. (pozn. autorky- v Sudetech, alias pohraničí se během války mluvilo převážně německy)

Vojáci po chvíli zpozorněli a bleskurychle po nás vrhli nejprve překvapené pohledy, jenž se během chvilky změnily v pohledy plné nenávisti. Oba dva takřka stuhli na místě neschopný vysoukat ze sebe jedinou kloudnou větu. V rukou svírali své pytle s cennostmi, které doposud stačili sesbírat ze zděných soklů.

,,Weg! Sofort weg!" křikla náhle Celest vzteky celá rudá. S Ellen jsme pouze mlčky přihlížely. Domnívám se, že i ona byla překvapená z toho, co před nemalou chvílí zaslechla od své sestry. Oba vojáci si současně vyměnili nechápavé výrazy a pohlédli zpět na Celest.

,,Verstehen Sie?" optala se jich dívka s doměnkou, že špatně rozuměli.

Cizinci si opět mezi sebou vyměnili pohledy, popadli pytle s cennostmi a okamžitě zmizeli tak rychle, až se po nich v kostele pouze zaprášilo.

,,Téda!" udivila se náhle Ellen krátce po Celestině výstupu.

,,Copak?" optala se ji nechápavě Celest.

,,Nevěděla jsem, že umíš takhle šprechtit," uchechtla se dívka po momentě a Celest se místo odpovědi pouze usmála.

,,Občas jsem si za tátou do sklepa brala i knížky v Němčině," dodala v krátkosti a přitom pokrčila rameny.

,,Tak to bys mě někdy mohla doučovat. Němčina není zrovna má silná stránka," ušklíbla jsem se, zatímco Celest sahala za kliku od brány kostela, aby mohla otevřít.

,,Stačí jen říct. Určitě tě německy naučím," usmála se a my vstoupily na cestu, jež se napojovala do návsi před námi.

*

,,Měla bych navštívit matku a bratry abych se ujistila, zda jsou v pořádku," řekla Celest, zatímco jsme se nepozorovaně plížily poněkud rušným náměstím tehdejších Cetvin.

Na zahrádkách před vsí kvetly šeříky bílé i fialové barvy. Jejich vůně se linula všude, kam se člověk hnul a nejen vůně se linula městečkem. Zpozorovala jsem také všudypřítomný antinacismus.

Druhá světová se pomalu chýlila ke svému konci a o to víc původní obyvatelstvo nenávidělo to německé. Lidé naplněný nenávistí z domů vyháněli Němce, křičeli na ně a někdy je i tloukli.

Z oken postupně mizely vlajky s hákovým křížem, jenž pro některé obyvatele představoval zlo a hrůzu. Ony vlajky poté lidé pálili na společném ohništi uprostřed Cetvinského náměstí.

Opět jsme se octly před Celestiným rodným domem, zatímco mi do zorného pole náhle vběhl nějaký cizí mladík.

Na hlavě měl mírný rozcuch kaštanové barvy, ostré rysy ve tváři, hnědé drobné pihy u nosu a nádherné zelené oči, ve kterých se zračila nejistota s nenávistí, jenž bylo všude kolem poměrně dost.

,,Nejste doufám Němci," vysoukal ze sebe hoch celý udýchaný.

,,Ale Markusi, to si mě dokážeš splést s nějakým Němcem?" zpozorněla náhle Celest po mé pravici.

,,N-Ne, ale z dálky jste tak vypadaly,"

,,Měly jste takové vážné pohledy." dodal krátce onen hoch.

,,Drahý bratře," ušklíbla se naše Ellen, jenž měla bledou tvář.

,,My do Němců máme hodně daleko," dodala krátce.

,,Proboha! Co se ti přihodilo?" přispěchal naléhavě Markus ke své sestře a starostlivě na ni pohlédl.

,,Nic mi není," zalhala Elleonor a Markus jen záporně pokývl hlavou.

,,Musela jsem jen něco sníst," vydala ze sebe Ellen zpětně.

,,To tvé nic mi není všichni už známe," ušklíbl se Markus a spolu s Celest jsme tiše kývly hlavou na souhlas.

,,Pojď dovnitř. Musím ti uvařit horký čaj a dát ti teplé obklady," hlesl starostlivě Markus, zatímco otevíral dveře do jejich domu. Nechal projít nejprve Ellen a poté jsme vešly my s Celest.

Neměly jsme nejmenší tušení, co se dělo, ale v duchu jsem tušila, že něco moc moc zlého.

____________________________________________

Ahooooj! :-)
Konečně jsem ze sebe vysoukala další novou část. Chtěla bych vám všem poděkovat za úžasnou podporu a votes u kapitol. Moc si toho vážím, děkuji^ *_*

V této části to s elementem země vypadá hodně bledě a tuším, že horečka to nebude :DD*

Předem bych se také chtěla omluvit za historické nedostatky u této i následujících částí^

Tak si kapitolu užijte a u další opět namasté *_*