Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/39.- Oslavy na Cetvinách/

L.P. 1830

Pohled Celest

Stála jsem u jednoho z oken v mém pokoji a zamyšleně hleděla ven, kde se slunce sklánělo k obzoru. Rudé červánky zapadajícího slunce barvily nebe všemi jeho odstíny. Paprsky soumraku mi zkrze okno hřály odhalené části mého těla. Měla jsem na sobě slavnostní róbu stejně tak, jako ostatní. Zlatavé šaty bez ramínek s volánky kolem mého hubeného pasu spolu s barvami na obloze dokonale splývaly v jednu.

Ten den tedy utekl. Ani jsem se nenadála a slavnosti už jsou tu. Zamyslela jsem se na okamžik. Z mých myšlenek mě náhle vyrušila má sestra, která bez zaklepání vtrhla do mého pokoje.

,,Už je čas!" vyhrkla nadšeně Ellen vletíc do mé sluje. Odvrátila jsem zrak od okna a pohlédla na svou sestru, která stála na prahu mezi dveřmi. Jelikož jsme dvojčata tak, jako Markus s Markem, měla na sobě identické šaty jako já, jen zelené s květinami jako symboliku živlu, jenž sestra ovládala.

,,Jaké důvody má sál k oslavám? Všichni okolo nás to vědí, jen my ne?" utrousila jsem za Elleniny zády, zatímco mě nedočkavě táhla po schodech dolů do hlavní síně v našem bytečku.

,,Copak jsi pořádně nečetla dopis od Gertrud?" zazubila se spokojeně má sestra.

,,Četla ale,"

,,Jaké ale?" obrátila se Ellen čelem ke mě a zahleděla se mi do očí.

,,To nic," pronesla jsem sklesle a odvrátila zrak k dřevěným parketám, jež se nacházely všude po celém bytě.

,,Počkej! Neměly bychom vyrazit až se vesnicí rozezní první tóny zvonění?" zarazila jsem svou otázkou mou sestru, která se natahovala po pozlacené klice u hlavních vrat. Sestra, jakoby na má slova vůbec nebrala ohledy. Nadšeně sáhla po klice, vrata se rozletěla do stran a my doslova vběhly do středu návsi, kde jsem se rozhlédla okolo sebe.

Na dřevěných plotech u předzahrádek byly uchycené balónky všech barev, co kdy existovaly. Na radnici visely vlajky s pěticípou rudou růží se zlatým středem v rudém poli, jenž  symbolizovaly znaky našeho rodu. Malé děti s barevnými krepovými papíry za hlasitého jásotu pobíhaly okolo nás. Vše kolem to bylo tak nádherně vyzdobené a vesnicí se linula atmosféra ponořena ve slavnostním duchu.

Spěchaly jsme dál vesnicí a já zanedlouho zaslechla hlasy tónů z kostelní věže, které se linuly do éteru okolo nás. Tyhle tóny nebyly obyčejné. Nebyly to tóny ohlašujíc úmrtí jednoho z občanů, ani tóny ohlašujíc svatební obřad. Tohle byly zcela jiné tóny. Tóny, které tahle vesnice dlouho, ale opravdu dlouho nezaslechla. Byly to tóny znovu nastoleného míru dobra se zlem.

,,A kdy vůbec dorazí Michael s Janou a Nellou?" tázala jsem se po chvilce Ellen.

,,Netuším, ale určitě také dorazí," hlesla zasněně Ellen a než jsme se nadály, stály jsme obě před sálem.

*

,,A věděla jsi také, že se Celest postavila v roce čtyřicetpět nacistům?" zaslechla jsem za mými zády. Než došlo na pohled, přímo okolo mě proběhly dvě drobné dívky v rudých šatech, které jistě spěchaly do hlavního sálu Rady čtyř.

,,Nekecej? Opravdu!?" dostalo se té jedné v odpověď a já se jen spokojeně usmála.

,,Tak tady jsi! Všude tě hledám!" zaslechla jsem za zády matčin hlas a já se k ní obrátila čelem.

,,Jak vidím, tak jsi celou vesnicí proslavena," usmála se hrdě má matka a já ze sebe vyloudila jen nevinný úsměv. Pak jsme se obě s nadšenými výrazy vydaly do hlavního sálu, přímo k pozlacenému zábradlí.