Zettwing II. - Proti proudu času✓|²⁰¹⁹

/8.- L.P. 1830/

S Ellen jsme procházely poněkud klidným jarním lesem. Všechno okolo  nás tu tak nádherně kvetlo a vonělo až se mi zdálo, že jsme se nacházely v úplně jiném roce, století.

,,Jsi si jistá, že jsme tu správně?" dloubla jsem loktem do Ellen, zatímco se zasněně kochala zdejší krajinou.

,,Ano, jsem zase doma," hesla rovněž tak zasněně, s blaženým úsměvem ve rtech.

Obě jsme s nadšením kráčely po lesní cestě, na kterou se začala napojovat asfaltová silnice.
Za nemalou chvíli jsem za rohem po mé levici uviděla první, drobný domek. Za ním se napojoval další. Avšak nemohla jsem si nevšimnout jednoho detailu.

,,Všimla sis, že si ty domky nejsou ani trošku podobné? Ani trošičku?" optala jsem se Ellen s údivem, jenž jsem neskrývala.

,,Všimla. Každý, kdo tu žije, chce mít dům odlišný, originální. A ne, opravdu tu nenajdeš domy, které si jsou alespoň o píď podobné,"

,,V téhle době to bylo běžné, nikdo se nechtěl opičit po tom druhém," usmála se tmavovláska po mé pravici, zatímco se rozhlížela okolo sebe. I po mé pravici byly domy různé velikosti. Jeden měl okenice, ten druhý zase květiny v truhlíku na parapetě zvenčí.

Dorazily jsme poté na křižovatku, jež se nalézala kousek od návsi. V mé době vypadala opravdu jinak. A tak, jak to bylo v mé době, i jedna cesta vedla ke kostelu a ta druhá do vesnice. Jen vzhled okolní krajiny byl poněkud jiný.

V tom všem rozhledu jsem u kostela spatřila obrys postavy. Z dáli jsem nemohla posoudit, zda šlo o nějakého muže, či ženu. Ale čím více se ta postava blížila k nám, bylo mi jasné, že šlo o naši Celest. Už z dálky se na nás dvě culila, jako měsíček na hnoji.

,,Tak jaká byla cesta?" usmála se, jakmile dorazila k nám.

,,Musím říct, že žádný luxus to tedy nebyl," neodolala jsem a z legrace si rýpla.

,,Po silném nárazu hlavou do zdi, žádná sláva," chytla se Celest za temeno v zadní části hlavy.

,,Jak tak koukám, já se měla asi nejlépe," zazubila se spokojeně Ellen a já se jen zašklebila.

,,Ha ha. Nevím, kdo si na té větvi připadal jako opice," ušklíbla jsem se zatímco si Ellen tiše odfrkla.

,,To jo, ty rosničko," dloubla do mě loktem Elleonor. Celest se jen hlasitě zasmála.

,,Musela to být zábavná podívaná," vložila se do našeho dialogu také Celest.

,,Tady pro rosničku rozhodně," smála se Ellen a jelikož jsem smích celou dobu v sobě dusila, vyprskla jsem smíchy i já.

,,To jsou tedy přezdívky," smála jsem se se slzou v oku.

,,Ale pořád lepší, než tu, co mám ve škole. Tam mi spolužáci říkají Bílku," hlesla jsem a ruce, které jsem doposud měla podél těla, si skřížila na prsou.

,,No vidíš, rosnička je podle mě daleko lepší, no ne?"optala se mě Ellen s úsměvem ve tváři.

,,To jo," poklepala jsem Ellen s lehkostí po levém rameni.

,,A kde vůbec bydlíte vy?" optala jsem se po momentě ticha.

,,Přímo na návsi," podotkla po chvilce Ellen s pohledem do středu městečka.

,,Měla bys být více konkrétní," pleskla se současně Celest do čela. Ellen protočila očima a zatímco jsme všechny stály v kroužku, otočily jsme se čelem do vsi.

Vprostřed návsi byla mnou známá kašna z mramoru a hned za ní, leč impozantní, morový sloup, po jehož levici i pravici rostly dva vzrostlé topoly. Všechny tři jsme se držely po levé straně náměstí, kde holky s jistotou vyhlížely jejich rodný dům.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Vprostřed náměstí si hrála skupinka dětí, převážně chlapců, mezi nimi byla také jedna dívenka drobného vzrůstu. Na dívence by vás jistě upoutaly její nádherné, dlouhé, černé vlasy smotané v hustý cop a sitě rudé šaty s dlouhým rukávem, do kterých byla dívka oděna. A jak jsem tu cizí dívku pozorovala, můj pohled vycítila.

Měla opravdu zvláštní rysy. Ostré rysy, na tak drobné děvče, ale za to měla nádherné, velké oči. Čokoládově hnědé.

,,Maybel?" povšimla si po momentě Celest našeho očního kontaktu.

,,Celest? Jsi to ty-y ?" koktala ze sebe dívka slovo za slovem. Očividně se ty dvě odněkud znaly.

,,Pojď ke mě, prcku?" usmívala se Celest, zatímco roztáhla obě ruce od sebe a mírně si poklekla. Maybel se zatím s radostným úsměvem rozběhla k Celest a skočila ji do náruče. Obě se s radostí obejmuly a Maybel po momentě tekly po tváři slzy radosti.

,,Kde jsi byla takovou dobu?" odtáhla se dívka po momentě od Celest.

,,To je na dlouhý příběh, někdy ti ho povím," usmála se Celest a dívenka se jen spokojeně zazubila.

,,A co tady děláš?" otázala se Maybel zpětně a Celest se jen zhluboka nadechla. Společně s Ellen jsme to dívčí duo pozorovaly s radostí v očích.

,,Vydala jsem se tady s kamarádkou a mou sestrou pro jednu věc, která se ztratila,"

,,Myslíš pro žezlo?" hlesla Maybel se strachem v očích.

,,Copak ty o tom něco víš, dítě?" optala se Celest s nechápavým výrazem ve tváři.

,,Vím, že tu věc hlídají v sále Rady čtyř. Pokud tam máte cestu, tak bude nebezpečná," hlesla Maybel a po momentě udělala krok vzad a se strachem se ošila.

,,Dějí se tam prý hrozné věci od doby, kdy umřel tvůj otec," dodala po momentě Maybel. V tu chvíli Celest svůj zrak upřela někam vzhůru a nikdo z nás v ten moment ani nehlesl.

,,D-děkuji,"

,,Díky Maybel, ráda jsem tě viděla, pozdravuj ode mne maminku," řekla Celest s nejistotou a radost v očích, kterou doposud měla, se změnila v hrůzu.

,,I tobě děkuji," hlesla ta drobná dívka a s ladností odcupitala mezi ostatní hrající si děti na náměstí.

,,Tak, co bude dál?" optala se Ellen své sestry s rázností v oku.

,,Teď půjdeme k nám domů a vše si musím promyslet,"

_________________________________________

Ahoooj!
Další díl je zpět!
Jen drobné upozornění. Jelikož je autorka líná vypisovat léta Páně, budou se značit zkratkou L.P.

Díky za pochopení :-)