Byl to můj nejlepší přítel.
Poprvé jsem ho spatřila v náš první školní den. Bylo mi šest a toho podzimu jsme se s rodiči a mým starším, otravným bratrem Sebastianem přestěhovali do malebného anglického městečka s názvem Holmes Chapel. Mělo se stát naším novým domovem, útočištěm, kde budeme spolu a štastní až do nejedelší smrti, jak říkávala máma s nadšeným úsměvem na překrásné tváři. To určitě! Mezitím co oni se tvářili cukrátkově, radostně vybalovali a těšili se z nového, útulného domku, já si procházela peklem. Zdálo se mi, že opustit svou tehdy životní školkovksou lásku Louise, je tou největší katastrofou v mém životě. Nechat ho v Doncasteru a odjet, zmizet z jeho života a nikdy více už ho nespatřit, bylo naprosto zdrcující a zcela ochromující mou dětskou duši. Byla jsem si jistá, že mé srdce zůstane zlomené navždy. Ovšem taková navždy jsou u každého jinak dlouhá a nikdo, kdo říká ono definitivní navždy, nemůže nikdy tušit, na jak dlouho to vlastně bude. To mé navždy, naštěstí netrvalo více, než pouhých pár dnů.
Myslím, že zmizelo ve chvíli, kdy si ten kudrnatý šprtík nakráčel do naší nové třídy. Posadil se na prázdné místo v mnou obsazené lavici, aniž by mi věnoval jediný pohled, či pozdrav. Připadalo mi, jakoby si vůbec nevšiml mé přítomnosti, i přesto, že jsem seděla v jeho bezprostřední blízkosti.
Zaujatě jsem sledovala jak si z parádní temně modré aktovky vytáhl penál ve stejné barvě, překontroloval jeho úhledně srovnaný obsah a pomalu ho položil na lavici. Hned poté vytáhl průhledné pouzdro s 36 pastelkami. Třiceti šesti!!!!
Mých šest pastelek v základních barvách se s přehledem vešlo do "parádního" penálu po bráchovi. Žádné extra pouzdro rozhodně nebylo třeba. Toužebně jsem ovšem pošilhávala po tom jeho, které nyní, precizně zarovnané s penálem, leželo na naší lavici. Tolik barev jsem snad nikdy neviděla. Několik odstínů modré, žluté, či zelené, nádherná zářivá růžová, které v mé chabé sbírce rozhodně chyběla. Jen si tak s ní nakreslit pár srdíček do sešitu, víc bych ani nechtěla.
Nejspíš mi unikl útrpný povzdech, protože můj soused, jemuž tmavě hnědé kudrny divoce poletovaly kolem obličeje při každém byť nepatrném pohybu, natočil svůj obličej ke mně a zářivě se usmál.
"Klidně si nějakou půjč." Postrčil onu pestrou nádheru mým směrem.
Nevím, co mě šokovalo více. To, že je tak štědrý, to, že vůbec ví, že existuju, nebo to, jak neobyčejně zelené byly jeho oči? Nikdy v dalším životě už jsem nikdy takovouhle barvu nezahlédla. Nenašla jsem ji v jeho barevné kolekci a ani nikde jinde na světě. Všechno to byly jen slabé odvary té, co sídlila v jeho zorničkách. Zelená by pro mě přestala být zelenou, kdybych ji už nikdy nemohla spatřit v téhle ryzí podobě. Naštěstí pro mě jsem se jí ani vzdávat nemusela, protože Harry (jak se mi posléze kudrnáč představil), svým velkorysým gestem započal něco, co prozatím bylo nad naše chápání.
Od té chvíle jsme všechny ty roky na základní škole,i mimo ni, strávili spolu.
Střední se nás pokusila rozdělit. když já si vybrala obchodní a on se svým krásným hlasem a láskou k hudbě zvolil uměleckou. Jenže to nás dva rozhodit nemohlo.
Každé ráno tak čekával před naším domem, aby mě mohl do školy doprovodit. Většinou se ležérně opíral o ztepilou starou lípu, kterou tatínek odmítal porazit, i přes maminčino naléhání. Dávno už nebyl tím malým, trochu šprtským školáčkem, vždy s dokonalým pořádkem ať už v modré aktovce, či na lavici. Vyrostl, zeštíhlel, a možná i zkrásněl. Jeho klátivou chůzi bych poznala mezi tisíci jiných. Byl nepřehlédnutelný, když se rozvážně ubíral naší ulicí. Mírně se pohupoval v bocích a dlouhé štíhlé nohy obezřetně pokládal před sebe, s batohem přehozeným přes rameno, sluchátky v uších a neukázněnými kudrnami, stále divoce tančícími kolem souměrného obličeje. Nikdy jsem ho ovšem nebrala jako něco víc, než toho nejbáječnějšího kamaráda, nikdy jsem si pořádně neuvědomila jak krásný vlastně je, dokud mi nepomohl otevřít oči a podívat se pořádně. Dokud mě jednoho krásného dne nepolíbil.
"Hannah!!" Poznávám náhle hlas své kamarádky a dnes také svědkyně.
"Han!" Zvednu oči k obrovskému zrcadlu, před kterým jsem celou tu dobu stála a nejspíš se hodnou chvíli jen přihlouple usmívala, a v odrazu zahlédnu, jak mi drobná blondýnka do výstřihu přikládá nádherný stříbrný řetízek se třpytivým kamenem ve tvaru hvězdy v barvě oceánu.
Zkrze zrcadlový odraz na ni pouze překvapeně pohlédnu. S úsměvem pouze pokrčí rameny a řetízek mi připne.
"Potřebuješ něco nového."
"Zároveň je to i darované, něco starého máš také," zamyšleně mi upraví závoj z maminčiny svatby.
"Něco modrého také nechybí." Zachichotá se rozverně, až jí v očích zaplanou ohníčky, když ukazuje někam do neurčita na mou sukni, pod kterou tuší blankytně modrý podvazek.
" Z toho bude mít Harry největší radost." Tleskne radostně, načež nevinně zamrká dlouhatánskými řasami.
"Teď už jen něco půjčeného." Uvědomí si náhle a chvatně z ruky stáhne svůj prstýnek.
Pokud si dobře pamatuji, Anna nikdy prstýnky nenosila, a když už se na její ruce nějaký objevil, byl to právě tenhle, obyčejný kroužek ozdobený malou třpytivou hvězdičkou.
"Ať ti přinese štěstí." Nasadí mi ho na pravý prsteníček, závoj přehodí přes obličej, podá mi mistrně uvázanou kytici z bílých růží a zářivě žlutých slunečnic a odhodlaně vezme za kliku mého pokoje.
Je čas!
ČTEŠ
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
