From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

3

Pondělí - 14:12

Rukou jsem si prohrábla vlasy a znovu položila loket na stůl a dlaní si podepřela hlavu. Ten divný pán tady seděl společně s dalšími dvěma ženami a dvěma muži. Jejich slova, smích či ticho zaplňovaly naši cukrárnu.

Nikdo jiný tu nebyl a proto celý personál seděl u stolů, které jsou připraveny pro hosty a sledovali společně biatlon. Sem tam jsem nějakého toho závodníka znala. Běžel se tam sprint, takže všechny ty podstatný tam vždy ukázali a něco o nich řekli a hosti z cukrárny je ještě doplnili. Dozvěděla jsem se několik nových věcí a připadala jsem si hrozně profesionálně a přitom mi do hlavy nenalezla ani půlka všech informací.

Já se v těch lidech opravdu moc nevyznala, ale díky tomu, jak je tam pořád zaměřovali a něco o nich povídali, tak mi to bylo hned jasnější. Musím také říct, že obličeje jsem si zrovna nepamatovala, ale když jsem opravdu chtěla, tak jsem si jméno s obličejem dokázala spojit.

Nikdy bych neřekla, že mě taková věc může bavit, ale je pravda, že s kamarády a spolupracovníky je to hned zábavnější, než když sedíte sami na gauči, který se pod vámi skoro propadá a u toho jíte zmrzlinu a jen si uvědomujete, jak je celý váš život o ničem a když už o něčem, tak o tom, co se děje pořád dokola.

Dali si k tomu dvě flašky našeho nejdražšího rumu, zaplatili je a potom nám ještě každému nalili. Vytáhli si fanoušskovské čepice, které si dali samozřejmě na hlavu, aby bylo vidět, že jsou věrní fanoušci. Potom si dokonce povídali s televizí a pokaždé, když někdo podstatný střílel. Povzbuzovali ho - když trefil, řvali radostí a když ne, bučeli. Bylo to vtipné, ale znala jsem tyto zvuky z televize, když takhle biatlonisty podporovali fanoušci na stadionu.

Když už jsme měli kus skleničky v sobě i my, my zaměstnanci, přidali jsme se k nim. Začali jsme i mlátit do stolů, vyskakovat radostí, když někdo trefil daný terč a ještě se tomu smáli. Jediné štěstí bylo, že opravdu nikdo nepřišel. Dnes se všichni zákazníci ztratili. Asi se propadli do země.

Když závod skončil tak jsme všichni mysleli, že nám odejdou naši jediní hosti. To se ale nestalo. Dozvěděli jsme se, že se totiž běží druhý závod, který tentokrát běží ženy. Rozhodně nemají v plánu odcházet, dokud neskončí i druhý závod.

Pondělí - 16:03

Chvilku mezi závody byla pauza. Normálně to tak prý bývá, aby se upravila trať a dalších milion věcí, které si nepamatuju. Je toho docela dost, co se musí stihnout, ale stojí to za to.

U toho druhého závodu jsem spíše jen pokukovala. Chtěla jsem zde vše uklidit, abych potom mohla jít rovnou domů a už se tu nezdržovat. Sice tu zde nikdo nebyl, kromě našich fanoušků biatlonu, ale já včera tu práci udělala hodně rychle, abych mohla vypadnout, takže jsem se pro jistotu chtěla ujistit, že je všechno dobře udělané.

To zabralo ve skutečnosti chvilku. Já si ale sedla na židli a dívala se jen a pouze před sebe a usmívala se. Taková hodina a půl smíchu a posezení bylo to nejhezčí, co jsem za poslední dobu zažila. Pořád jsem zavřená jen v práci, takže takové menší rozptýlení bylo opravdu skvělé a já po hodně dlouhé době měla možnost být na chvíli šťastná.

Sedla jsem si zpět za nimi. Asi to bylo tím, že jsem u té televize neseděla od začátku přenosu, ale tentokrát jsem opravdu nevěděla, která závodnice je která a velice těžce jsem si spojovala jména s obličeji. Každopádně po malé chvilce jsem se do toho dostala.

Udivovalo mě, že tyto závody bavily muže ještě více. Nejspíše to bylo způsobeno tím, že zde závodily mladé vysportované a hubené ženy, které měly dokonalou postavu a ještě k tomu po tratích běhaly v obtažené kombinéze. Jenže přes sebe měly dresy, na zádech pušku, takže toho moc vidět nebylo.

,,Rezervujete mi zde stůl i na zítra?" pán, který včera pozdě večer přišel ze sebe vysypal tuto prosbu a já byla naprosto nadšená. Další pozitivní den v práci. Více objednávek znamená více peněz a tedy ještě větší výplatu.

,,Ale jistě, na kolik hodin by to mělo být?" Zoe s radostí odpověděla a s tím pánem se už začali domlouvat na čase. Vytáhla si deníček s propiskou a vše si pečlivě zapisovala. Bylo to už skoro ke konci závodu, proto jsem já popadla tác a naskládala na něj skleničky.

Tato práce nebyla určena mně, ale jak jsem říkala - chci tady mít pořádek a brzy vypadnout ven. Dneska jsem úplně vyřízená. V hlavě jsem měla jenom nádobí a biatlon. Nic jiného mě v tuto chvíli netížilo.

Skleničky jsem všechny umyla a dala si záležet, abych je nádherně naskládala do poličky, která pro ně byla určena. Pro jistotu jsem zkontrolovala, zda jsem vyklidila i myčku a prošla jsem i skříňky a ujistila se, že nic nechybí.

Za chvíli zavíráme a pofrčíme domů. Už se těším, až vlezu do postele. Poslední dobou jsem jenom unavená z veškeré práce. A to existují tisíckrát náročnější práce.