From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

8

V průběhu Vánoc:

Právě na planetě Ivy jsem měla prožít svátky. Vánoce, kdy se čas měl trávit s rodinou a blízkými přáteli. Moc mě mrzelo, že jsem tyto dny nemohla trávit s rodinou a ještě jsem je před těmito svátky opustila, ale vynahradíme si to příští rok. Měla jsem vlastně několik dní na to, abych se tady porozhlédla a našla si přátele. 

Simon byl takový můj průvodce a celé město mi ukázal. Byl trošku zmatený a překvapený z toho, že jsem to tu neznala, když jsem si tu koupila byt. Samozřejmě se mě ptal, jak je možné, že se stěhuji do města, ve kterém to ani neznám - vlastně pokládal dobré otázky, ale já nevěděla, co mu na to říct, takže jsem mu musela lhát, což nedělám ráda, ale jiná možnost tu nebyla. Asi těžko by mi uvěřil, že jsem z jiné planety.

Měla jsem to štěstí, nebo spíše smůlu - já ani nevím, co to bylo, že jsem potkala Zoe. Ze začátku jsem tomu nemohla uvěřit,  protože mohla bydlet kdekoli na této planetě, ale byla přesně ve stejném městě jako já. Jak je ten svět malý. Nechtěla jsem ji potkat, opravdu ne. Chtěla jsem se jí vyhnout, ale nevyšlo to. Pořád jsem vzpomínala na Ivyese, který doporučoval, abych se držela dál od rodiny.

,,Cindy! Co ty tady!" a moje sestřenice z druhé planety už mi ležela samou radostí natisknutá na hrudi. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak se v takové situaci zachovat?

,,Promiňte, my se známe?" tohle bylo to první, co mě napadlo udělat. Jestli jsem to udělala správně nebo špatně, to jsem nevěděla, ale moc dobře jsem věděla, že ani moje sestřenice, která vlastně není moje sestřenice, by mi nevěřila můj příchod z odlišné planety. Já bych taky nikomu takovou historku neuvěřila.

,,Co blbneš? To tě ten můj nový účes tolik zmátl?" zasmála se nadšeně. Moje sestřenice, ta opravdová, která je nejspíš v tuto chvíli v cukrárně, ta měla dlouhé hnědé vlasy a přesně ty měla i tahle Zoe. Akorát nejspíš použila natáčky. Na Zoe jsem se dívala pořád překvapeně a zároveň vyděšeně. Musela jsem se na chvíli převtělit do herečky, ,,já jsem přeci Zoe, tvoje sestřenice," položila mi ruku na rameno.

,,To jste si mě nejspíše musela s někým splést," snažila jsem se bránit ze všech sil, jenže vytáhla na mě fotku, kterou s mým druhým já měla vyfocenou. Myslím, že tyto dvě byly něco jako nerozlučná dvojka, ,,ta slečna je mi tedy velice podobná, to je pravda, ale na té fotce opravdu nejsem já," volaly jsme mému druhému já a Zoe si opravdu potvrdila, že nejsme jeden a ten samý člověk.

Ten rozhovor mi hrál v hlavě od té chvíle, co jsme se potkaly i tady. Sváděla jsem to na osud. Nic jiného to být nemohlo. Od té chvíle se ke mně a Simonovi přidala i Zoe. Chvilku potřebovala na to, aby vstřebala, že jsem něco jak dvojnice její sestřenice, ale zvládla to. Stala se z nás dobrá malá partička a dokonce jsme si stihli dát i dárky na Vánoce. S rodinou jsme si dávali drobnosti a peníze na dárky pro kamarády jsem neměla a vyrobené věci nikdo neocenil - taková už byla doba, čím dražší, tím lepší.

Bylo fajn trávit s nimi čas. Znala jsem obě Zoe a musím říct, že ta šťastná byla rozhodně ta na planetě Ivy. Dokonce měla i přítele, který byl ale cestovně dlouho pryč. Nemohli spolu trávit moc času a ona byla vděčná za každou strávenou minutu s ním. Nebrala to nějak vážně, přemýšlela tím způsobem, že bude už jen líp.

Nabídla jsem jí, aby jela se mnou na mou pracovní výpravu. Simona jsem se ptala taky, ten ale odmítl, protože musí chodit na praxe - maturitní ročník. A Zoe s radostí přijala. V tomhle světě neměla povinností nad hlavu, protože si nepořídila cukrárnu, ale pekla ráda. Sypala recept z rukávu a Simon se o to docela zajímal. Sice nerad pekl, ale naopak rád vařil. Měla jsem možnost ochutnat jeho bramborový salát a nic lepšího jsem v životě nejedla.

Jsem ráda, že tímto dobrodružstvím půjdu společně se Zoe. Na Zemi nám to moc neklape, ale třeba tady to bude lepší. Moc bych si to přála.

Byli jsme také na místním náměstí. Byl tu krásný stromek. Většinou jsem všude viděla strom nazdobený zlatými a červenými dekoracemi, ale tento byl nazdoben dekoracemi bílými, stříbrnými a zlatými. Vypadalo to pěkně a mohu říct, že na mě to působilo velice elegantně.

Taky tu měly stánky.  Dělali tady horkou čokoládu a přímo na místě. Nejvíce mi ale chutnaly čerstvé obrovské jahody polité rozpuštěnou klasickou čokoládou. Opravdu na chuti bylo poznat, že jsou to čerstvé jahody a i kvalitní čokoláda. Potom jsme si dali čaj a to do hrnečku tvaru botičky, který na sobě měl hezké obrázky. Hrneček jsme si potom mohli nechat na památku. Já i Zoe jsme si ho nechali, ale Simon takových doma už měl prý hafo.

Potom jsme se šli podívat trošku dál od stánků, protože kolem nich po silnici jezdily kočáry tažené koňmi. U jednoho kočáru byli krásní bělouši, u dalšího vraníci a u třetího flekouni. Byla krása se na to jen dívat, ale my dokonce dostali tu možnost se jedním kočárem projet. Hodili jsme si přes nohy deku, aby nám nebyla zima a jen jsme se rozhlíželi kolem.

Zrovna v ten den byl neuvěřitelný západ sluníčka. Oranžová a růžová se na obloze prolínaly a dokonale se doplňovaly. Krásně mezi nimi vyčnívalo žluté sluníčko, které paprsky posílalo pozdrav do našeho města. Zima tu sice byla, ale sníh ne. Byl to smutný pohled, ale alespoň se máme na co těšit příští rok.

Stihli jsme obejít i nějaké památky v okolí. Vzali mě také do super cukráren, restaurací, ukázali mi vodopád, který byl kousíček a já o tom až doposud nevěděla. Byla jsem moc vděčná za to, že jsem všechna tyto naprosto krásná místa mohla poznat ještě před tím, než mě čekala cesta do daleké práce.

Středa - 7:16

Ozvalo se klepání na dveře. Tolik mě mrzelo, že musím opustit tento krásný byt. Ani nevím, zda se sem někdy vrátím. Trhalo mi to srdíčko. Měla jsem zabaleno nějaké oblečení. Se Simonem jsem se rozloučila už včera, protože musel do školy a Zoe mi má přijít naproti.

,,Ivyesi!" zašeptala jsem. Trošku otázka byla, jestli se tady ten chlápek hodlá objevit. Mohl by. Alespoň tři týdny, co už tu jsem, jsem ho nepotřebovala, tak by mohl být té lásky a objevit se tu.

,,Copak se děje, milá Cindy," objevil se přímo za mnou s nevinným úsměvem. Nevěřila jsem vlastním očím. Opravdu se zde jen tak objevil.

,,Ivyesi, mohl by si nějak zařídit, abych se do toho bytu mohla ještě vrátit?" usmála jsem se na něj s nadějí v očích. Když sklopil hlavu bylo mi jasné, že tohle asi jen tak nepůjde.

,,Zařídil jsem ti pronájem na první měsíc a asi si nejspíš dokážeš spočítat, kolik zbytečně vyhozených peněz by to bylo za tři měsíce, co by si tu nebyla. Musela by sis ten byt leda koupit," pokrčil rameny.

,,Vždyť víš, že na to já nemám peníze," sklopila jsem smutně hlavu, ,,není tu ještě nějaké jiné řešení?" zvedla jsem k němu svůj zoufalý pohled.

,,Mohl bych zkusit zajít za majitelkou a zkusit to nějak usmlouvat, aby si začala zase platit nájem až by si se vrátila, ale nic ti neslibuju," padla jsem mu do objetí a asi čtyřikrát mu poděkovala, ,,dělám to jen proto, že tě mám rád," usmála jsem se na něj a poděkovala mu ještě jednou.

Pak už byl zase pryč. Já se ujistila, že mám vše, co potřebuji. Ještě jednou jsem se prošla svým krásným bytečkem, kdybych tu přeci jen byla naposledy.