From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

9

Čtvrtek - 9:54

,,Tady je to tak obrovský!" Zoe se překvapeně rozhlížela po celém areálu. Ubytovaly jsme se tu včera a už za chvíli začínala naše práce - za trošku delší chvíli. Jsme tu asi o čtyři hodiny dříve. Obě jsme se těšily tak moc, že jsme to čekání nemohly vydržet.

Bavily jsme se tím, že jsme si do mobilu stáhly obrázky biatlonistů a biatlonistek a přiřazovali jsme k nim jména a národnosti. Ani jedna z nás v tom nechtěla mít bordel. Potom jsme hrály koulovanou, ale sníh jsme pro jistotu braly z okrajů tratě, abychom jim ji ještě neponičily. Vlastně vůbec nevím, jestli už ji upravovali nebo ne - večer tu totiž padal sníh, takže i kdyby ano, tak to nejspíš nemělo žádný význam.

Uteklo to celé hrozně moc rychle. Ještě jsme si prošly celou trať. Zoe mě málem do toho kopce musela táhnout na zádech. Moje vytrvalost je hrozná, ale zvládly jsme to. Musela jsem biatlonistům složit obrovskou poklonu, protože já jsem to pomalu neušla ani pěšky a oni tohle celý musí ještě běhat. No asi by mě trefilo.

Postupně se to tady začalo plnit lidmi. Hodně rychle se to tu naplnilo lidmi. Buď to byli další, kteří měli pomáhat biatlonistům, nebo to byli lidé, kteří šli upravovat trať, či trenéři, kteří si šli připravit dalekohledy. No prostě těch lidí tu najednou bylo opravdu hodně. Ani jsem nevěděla, který dělá co. Poznala jsem diváky, takže jsem byla spokojená.

Sice tu bylo hodně lidí, ale se Zoe jsme věděly kam jít. Pro jistotu jsme si četly instrukce, protože jsme nechtěly mít trapas hned první den. Musely jsme se prodrat velkým davem, abychom došly na místo, kde jsme měly určeno být. Předpokládala jsem, že každý půjde na svoje místo a bude tu míň lidí, ale všech akorát přibývalo.

,,Doufám, že jsme tu všichni," spleskla ruce poněkud vysoká postarší žena. Na obličeji měla vrásky, vlasy měla krátké a světlé a na oči jsem jí nedohlédla. Vypadala velice přísně, ,,letos se na všech zastávkách biatlonu budeme setkávat pouze my, co jsme tady teď," usmála se. Z toho úsměvu jsem měla strach už teď, ,,je mi úplně jedno, jak se kdo a s kým budete kamarádíčkovat, dělejte si co chcete, ale pokud nebudete v čas někde, kde máte být, tolerovat vám to nebudu," znovu se usmála. Drsná ženská.

,,Pro ty, kteří tu jsou noví. Mé jméno je Abbey Robert, řekněme, že jsem něco jako vaše vedoucí, takže s jakýmikoli dotazy, připomínkami rovnou za mnou," všechny si nás pozorně projížděla pohledem. Naskakovala mi z toho na těle husí kůže, ,,nejste tu od toho, abyste stáli a nic nedělali, takže se dejte do práce," to v každé práci musí být taková protivná baba, nebo na to mám štěstí jen já?

,,Ta je milá, že?" šeptla směrem ke mně moje kamarádka Zoe. Potěšilo mě, že nejsem jediná, která to tak vidí.

,,No hrozně. Myslím, že si budeme muset dávat pozor na hodinky," uchechtla jsem se. Ani nevím, co všechno je tu potřeba udělat, ale věděla jsem, že my se Zoe dnes máme na starost ty čipy na nohy. Na každou nohu se dá jeden. Vždy to šlo vidět v televizi. Tohle byla jediná práce v tomto ohledu, o které jsem věděla. Bylo mi jasné, že je tu potřeba udělat spoustu práce, jen jsem nevěděla jaké.

Ze začátku jsem čekala, že tam přijdeme a někdo nám vysvětlí, co máme dělat. Jenže myslet v tuhle chvíli nestačilo. Postavili nás rovnou ke schodkům a údajně se nejlépe zaučíme za chodu. Byla jsem trošku nervózní, abych něco nepokazila.

Na naše schodky chodili závodnice jen tehdy, když druhé byly obsazeny jiným závodníkem. Byla jsem za to ráda. Ještě se máme co učit, takže ze začátku je fajn, když máme jen pár slečen. Kluci závodí až zítra.