From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

40

Přesně teď jsem se v čase ani ve dnech v týdnu nevyznala:

Probouzela jsem se. Bylo mi tak neuvěřitelné teplo, že to bylo nepříjemné. Protřela jsem si oči a moc dobře si uvědomovala, za jakých podmínek jsem sem svoje tělo ukládala.

Fujky. Lezli po mě nějací mravenci. To jsem tady byla tak dlouho? Naštěstí mi zbytek těch tvorů nijak neublížil.

Sundala jsem ze sebe pár vrstev, aby se mi od toho neskutečného vedra ulevilo. Vylezla jsem z té malinké jeskyňky a do očí mě uhodily prudké paprsky slunce. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a lehce se pousmála, protože byl den.

Cestičkou jsem se tedy zase odsud vydala pryč až jsem se dostala k silnici a vydala jsem se domů pěšky. Následovala jsem silnici, takže sem tam tu byla nějaká ta zastávka, kde jsem do toho autobusu mohla nasednout. Jen jsem se potřebovala chvíli vzduch, i když bylo celkem náročné táhnout všechno to oblečení.

Už teď mi bylo zle. Nejspíš to bylo kvůli té lahvičce. Tentokrát to bylo ale horší a hlavně to všechno přišlo okamžitě. Proto jsem musela hned druhou zastávku využít, abych nasedla na autobus.

Jo, trošku jsem váhala, jestli to rovnou neotočit a neodjet pryč. Jako zpátky na Ivy, protože jsem se bála, co zde nastane - jak rodiče budou reagovat, co se bude dít...

Vypadalo to tady najednou jinak. Tak dlouho jsem tady nebyla a teď konečně uvidím svoji rodinu. Tolik se na ně těším a doufám, že mě ve všem, po čem toužím, podpoří a nebudou na mě naštvaní, že jsem si šla za svými sny. Nikdy nikdo se ke mně nechoval tak hezky, jako se na mě chovali tam.

Někdo si dělá věci po svým a někdo se bojí, že si sny nesplní, protože k tomu nebude mít příležitost. Nelituju toho, že jsem tu nabídku přijala, ale teď na mě vyskočí ta nepříjemná realita - ti lidi, kteří tady na mě čekají. Bojím se reakce Zoe, i svojí rodiny, i všech, ale zase vím, že se mám kam vrátit a že tam mám lidi, kteří tu pro mě vždycky budou, nikdy mě neopustí a nic mi nebudou zazlívat.

Každý jsme přeci někdy udělali chybu. Nějací lidi to pochopí, další ne a někdy mě to tolik mrzí... a i přes to, že si nemyslím, že mi to budou rodiče vyčítat, mám z toho všeho takový špatný pocit.

Vystoupila jsem z autobusu tam, kde jsem měla a rázem jsem stála před dveřmi cukrárny, která tvořila podstatnou část mého života. Vešla jsem dovnitř a první, kdo se mi vrhl kolem krku, byla moje sestřenice.

,,Tolik si mi chyběla, Cindy," zabrumlala, ,,nemohla jsem se ti dovolat tak dlouho a chtěla jsem se ti omluvit, že jsem tě tak hnusně obvinila," pohladila mě po ramenou a znovu si mě přitáhla do objetí.

,,Kde si byla tak dlouho?" byla tak šťastná, ,,tvoji rodiče tě taky hledali a ty pořád nikde!" zajásala a umačkala mě v objetí ještě víc. Myslela jsem při tom na Zoe z Ivy. Co ti tam asi tak dělají?

Simon:

Planeta Ivy:

Pondělí - 7:02

,,Hele ale ona fakt úplně lehce dýchá," přiložil jsem ucho k jejím ústům a cítil jsem tak jemný dech, který právě z úst mojí kamarádky vycházel.

,,Tohle je fakt bláznivý," Chantelle chodila sem a tam se založenýma rukama na hrudi a neopovažovala se přestat. Neustále dokola hledala důvod, jak je to možný a já jí to ani slovem nemohl vysvětlit, protože jsem stejně jako ona nevěděla, co se to děje.

,,A Zoe si tu klidně spí," uchechtl jsem se a Chantelle se od svojí soustředěnosti na stěžování vůbec neodtrhla. Protočil jsem očima.

,,Co když se neprobere?" Chan si po chvíli sedla vedle mě na postel a popadla její ruku do těch svých. Jen se na ni dívala... k tomuhle momentu nebyly potřeba slova.