From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

4

Úterý:

Od rána v cukrárně bylo hrozné haló. Dneska tady bylo naopak dvakrát víc hostů než včera. Ani jsem se od rána nezastavila a byla jsem opravdu ráda, že jsem včera všechno dodělala a překontrolovala, protože bychom rozhodně dneska nestíhali.

V životě si nepřišlo tolik lidí pro tolik zákusků. Dokonce Zoe ráno vzala i objednávku na dort, který už jsme také nestíhali, takže pěkné fofry. Tohle vše se tu dělo od rána, ovšem já přišla až v poledne a sotva jsem udělala kus práce, čekala na mě další.

Jedné naší číšnici se povedlo vyklopit celý jeden připravený tác, na kterém byly asi tři nápoje a minimálně čtyři zákusky, takže jsme ještě přímo uprostřed museli uklidit obrovskou pohromu. Ta servírka říkala, že za to nemohla, že ji někdo srazil, ale Zoe ji bez milosti propustila. Ona byla drsná šéfka, ale jen tak někoho nepropouští. Tato slečna už ale několikrát udělala velký průšvih a Zoe už jí párkrát výpovědí hrozila, ale ani tak si svoji opatrnost nepohlídala a mojí sestřenici zkrátka došly nervy.

Dneska má nějaký špatný den. Rozhodla se, že půjde do práce na stejnou hodinu jako já, ale nepřipojila se ke mně. Vyhnula se mi a dneska se mi vlastně celý den vyhýbá. Nevím, co se děje, ale asi opravdu něco vážného, protože je dost vytočená nebo možná smutná a vybíjí si to na ostatních vztekem. Já opravdu nevím, ale snažím se to ignorovat.

Ti fanoušci toho biatlonu zde měli rezervovaný stůl, ale bylo mi jasné, že si zde nesednu a dobrý rum společně s mými spolupracovníky popíjet rozhodně nebudu.

Přišli vlastně o něco dřív, ale dneska koupili jen jednu flašku. Včera skončili docela špatně, po těch dvou láhvích. Já měla jen necelé dvě skleničky, takže jsem byla naprosto v pořádku. Večer jsem tu dokonce musela zamknout, protože i moji spolupracovníci včera skoro nedošli domů.

Když jsem zvládla všechnu svoji práci konečně jsem si sedla. Pustila jsem si biatlon na telefonu a pustila se do vyskládání myčky, kterou už jsme od rána stihli naplnit podruhé. Usmívala jsem se, když jsem na obrazovce uviděla několik sympaticky se usmívajících českých reprezentantů a vzápětí i norských.

Jeden z nich byl takovej roztomilej. Malej rychlík, ale z Norska a co jsem si ještě stihla dohledat, tak i zadanej, takže bez šance, ale opravdu roztomilý a usměvavý. Vždy si říkám, jak je možné, že my zde takové hezké borce prostě nemáme. Nebo alespoň ne v mojí blízkosti.

,,Cindy," zrovna jsem se opravdu zakoukala do mého mobilu, proto jsem se opravdu lekla, když mě oslovila moje sestřenice.

,,Zoe," vydechla jsem vyděšeně, ,,úplně si mě vylekala," uchechtla jsem se a vypnula přímý biatlonový přenos, abych se mohla soustředit na to, co moje sestřenice říká.

,,Ty jsi zde včera zůstávala poslední a zamykala si, že?" zeptala se mě a posadila se na židli. Já jsem pouze přikývla a nasucho polkla. Je tohle to, o co tu jde už od rána? ,,ráno jsem sem šla dřív, než jsem původně chtěla a chybí peníze v kase. Kontrolovala jsem je před tím, než jsem odcházela a jsem si i stoprocentně jistá, že jsem i první přicházela,"

,,Obviňuješ mě z krádeže?" nakrčila jsem čelo a vyděšeně se na svoji sestřenici podívala.

,,Vaše rodina ty peníze potřebuje a navíc tam opravdu včera večer byly," dodala a naštvaně po mě hodila nemilosrdný pohled. Skoro mi až srdce z hrudníku vyskočilo, jak byl její výraz hrozný.

,,Když mi nevěříš, proč s nepodíváš na kamery?" rozmáchla jsem rukama nevěřícně. Jak mě z něčeho takového vůbec může obvinit?!

,,Protože tu kameru někdo rozbil a bohužel jsi kromě mě jediná, kdo o té kameře nad kasou věděl. Technik se z toho pokusí něco vycucat, ale může to prý zabrat i týdny a měsíce. Musí se podívat, co vše je poškozené," dodala jen.

,,Ale já bych tohle nikdy neudělala. Nikdy bych tě neokradla a ani naši cukrárnu," přísahala jsem, ale na jejím obličeji jsem naprosto jasně viděla, že mi nevěří.

,,To si taky tvrdila, když mi na základce zmizely peníze z peněženky a pak si najednou přišla do třídy s obrovskou svačinou," vstala ze židle a práskla dlaní přímo do stolu. Můj mobil kvůli tomu spadl na dlážku. A k tomu všemu sklem na dlážku. Okamžitě jsem ho zvedla a sjela ho pohledem. Celý roztříštěný. Na její slova jsem neměla argument. Neměli jsme v tu dobu na moje obědy a mamka mi ten den neudělala svačinu a měla jsem hrozný hlad. Kapesné jsem já vůbec nedostávala, takže jsem si to neměla jak zaplatit.

,,Je mi to líto, ale do té doby, než se tohle vyřeší tě tady nemůžu nechat pracovat," přejela jsem jí smutným pohledem a potom se znovu podívala na svůj mobil. Tohle byla opravdu moje rodina? Jak mě z něčeho takového vůbec mohla obvinit? 

,,Nemůžu uvěřit, že moje vlastní rodina mě obviňuje z krádeže," odfrkla jsem si. Zastrčila jsem mobil do kapsy, ,,však uvidíš, jak falešně si mě obvinila," strhla jsem ze sebe svoji zástěru, kterou jsem si ráno pro jistotu dala, protože jsem si nedávno pořídila nové džíny a nechtěla jsem si je hned poničit. Praštila jsem s ní na stůl a rychle prošla kolem svojí sestřenice, která se mě ani nesnažila zastavit.

Proletěla jsem hlavní místností a jediný, na koho jsem se ohlédla byla ta protivná ženská, která byla nejdéle zaměstnaná žena této restaurace. Slečna Kwiffová - vsadila bych se, že v tom má ruce. Hodila jsem přes sebe svůj kabát a vypadla jsem pryč.

Brečela jsem. Bylo sice brzy, ale tma už byla. Nikdo můj pláč nemohl vidět, mohl ho jen slyšet. Nechápu ji. Nechápu Zoe. Jak mě jen z něčeho takového mohla obvinit. Včera jsem opravdu odcházela hned po nich. Jen jsem se chvíli zdržela, protože jsem si potřebovala dodělat to nádobí.

,,Slečno, slečno!" běžel za mnou někdo. Nemyslela jsem si, že mluví na mě, ale bylo tomu tak, ale i přes to jsem se na daného člověka neotáčela. Popadl mě za ruku a otočil si mě směrem k němu. Byl to ten chlap. Ten chlap, kterého jsem málem probodla nožem.

,,Okamžitě mě pusťte!" rukou jsem prudce trhla, abych se vymanila z jeho sevření. Poté jsem si jí setřela slzy a otřela můj nos.

,,Co se Vám stalo? Proč brečíte a máte smutné oči?" zajímal se. Neměla jsem chuť s nikým mluvit. Neměla jsem chuť se ani na něj dívat, ale i přes to jsem zde stála a vedla s ním konverzaci.

,,Co Vám je potom?!" vykřikla jsem zoufale a smutně, posmrkla jsem se, ,,ne, víte co, víte co. Když už jste tady, tak to slíznete za ostatní," přikyvovala jsem hlavou, ,,moje vlastní sestřenice mě vyhodila z práce a víte proč?" posmrkla jsem znovu. Muž jen zakroutil záporně hlavou, ,,protože naši cukrárnu někdo vykradl a já tam byla poslední. Ještě k tomu moje rodina potřebuje peníze a to ze mě dělá zlodějku a navíc přijdeme o byt, protože jsme ztratili náš jediný příjem,"

,,Můžu Vám pomoct," usmál se na mě.

,,Jo? Máte snad pro mě nabídku práce? Nebo máte peníze, díky kterým o náš byt nepřijdeme? Nebo snad jste dokonce sehnal důkaz o mojí nevině?" podívala jsem se na něj přísně. Můj smutek ve mě vyvolával nepřiměřené reakce.

,,Mám pro vás návrh na šťastný život,"