From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

19

Čtvrtek - 18:21

,,No," odkašlala si Abbey a odložila příbory na kraj talíře, ,,já většinou někoho na večeři nezvu," lehce si oblízla rty, které měla špinavé od omáčky, kterou jedla, ,,takže s vámi vlastně potřebuji něco vyřešit," celou dobu jsme tu mlčky všichni seděli a vládlo zde to nechutné trapné ticho, které konečně po dvaceti minutách přerušila.

,,Mami," poškrabala se na zátylku Chantelle, ,,urychli to," byla jsem docela překvapená, že vůbec něco takového říkala. Já bych se totiž bála, že se moje mamka naštve a budeme tu sedět dalších dvacet minut, než se rozhoupe, aby dokončila to, co chce říct.

,,Jako trojice jste mi způsobily největší počet problémů - alespoň tedy minulý týden," všechny tři jsme se na sebe podívaly. Byl to takový ten zklamaný, smutný pohled, ale zároveň ten, který skoro zabíjel, ,,takže jsem se rozhodla, že by bylo fajn, kdyby jste dostaly nějaký trest, abyste si uvědomily, že tohle se nedělá,"

,,Minulý roky si tohle nikdy nedělala," zavrčela naštvaně Chantelle, která pevně svírala ruku v pěst. Viděla jsem, jak se její delší nehty pevně zarývaly do kůže.

,,Zavedla jsem to letos nově," moc dobře si pamatuji, když moje spolubydlící zmiňovala, že její mamka bude dělat naschvály nám všem a to jen proto, že je s námi na pokoji. Moc se mi tomu nechtělo věřit.

,,Jestli si potřebuješ vybít zlost tak prosím, tady jsem, ale nech bejt holky," tentokrát pevně sevřela v obou rukou lžičku. Měla jsem strach, aby ji nezlomila, protože jsem viděla, jak se lžíce při jejích dotecích prohýbá.

,,Dceruško moje," při těchto slovech vylezly Chantelle žíly na rukou, protože ještě pevněji sevřela lžičku, ,,nepotřebuji si na nikom vylít zlost," zasmála se a propletla si prsty na rukou, které následně položila na stůl, ,,jen jsem se zkrátka rozhodla zavést nová pravidla," její úsměv byl obrovský a upřímný, ale hlavně se v něm schovávala obrovská vlna škodolibosti.

,,Vlastně jsem to ještě našemu týmu neříkala, ale zařídila jsem našemu týmu schůzku s biatlonovými závodníky," trošku mi zase začínaly cukat koutky. V hlavě jsem měla jen Johannese a jeho sestru Daisy, ,,ale vy nikam nepůjdete," a přesně to byla ta chvíle, kdy mě bodlo u srdce, ,,budete místo toho dělat ve vaší chatě práce, které budou potřeba," naskočila mi husí kůže, když se mi hlavě vymalovala představa, že bych třeba dostala za úkol umývání nádobí od toho nechutně smrdícího i chutnajícího jídla. V cukrárně jsem umývala nádobí pořád a nevadilo mi to, ale vzhled a smrad jsou u této práce také podstatné.

,,To nemyslíte vážně," zeptala se najednou Zoe s úšklebkem na tváři, ,,můžeme snad za to, že nám nebylo dobře a nemohly jsme přijít na směnu? Může Cindy za to, že neodhadla rychlost biatlonistů, když jste ji prostě postavila na zametání koberců a pomalu jí k tomu nic neřekla?" prskla protivně.

,,Dávejte si pozor na pusu, Zoe," napomenula ji naše zaměstnavatelka.

,,Holky sem přijely právě kvůli biatlonu a ty je teď připravíš o největší zážitek," byla to spíš věta oznamovací, než otázka.

,,Jestli se jako nejlepší zážitek bere setkání s biatlonisty, tak ano," usmála se mile.

,,Tak víš ty co," řekla jí její dcera s úsměvem, ,,má tě tak akorát dost. Takhle se žádná dobrá mamka ani zaměstnavatelka nechová," odsunula židli, ,,takže si to jídlo strč třeba do prdele a alespoň mě už dej konečně pokoj," stoupla od stolu, ,,nechápu, jak pro takovou zahořklou protivnou babu mohou pracovat tak skvělé pracovnice,"

,,A já jdu s ní," zvedla se od stolu Zoe a stoupla si vedle Chantelle. Všechny tři pohledy padly na mě a moje nervozita se navýšila na vysoké stupně. Uvažovala jsem, jaká slova volit.

,,Cindy?" ozvalo se za mnou.

,,Podívejte, tahle práce je pro mě nesmírně důležitá. Je obrovskou a podstatnou součástí mě," spolkla jsem knedlík ve svém krku, ,,přijela jsem sem, abych prozkoumala nová místa, našla si nové kamarády, ale taky kvůli biatlonu," posmrkla jsem, ,,a nepřijde mi fér, abyste nás připravovala o zážitky, které můžeme prožít jen jednou v životě a to jen kvůli tomu, že jsme Vám nejspíš nesedly, nebo protože jste nás postavila do situace, kdy jsme si prostě musely poradit samy, i když jste věděla, že ani jedna z nás v tomto odvětví nikdy nepracovala," dodala jsem jen a také odsunula svoji židli, ,,takže děkujeme za večeři, ale myslím, že tento večer ukončíme naším odchodem, protože by dopadl nehezky,"

A přesně takhle jsme se vytratili z chaty. Mám tendence tomu pořád říkat hotel a vůbec nevím proč. Holky byly obě docela naštvané. Chantelle byla naštvaná tedy nejvíc, ale Zoe neměla daleko k tomu, aby vybouchla naštváním.

,,Promiňte," vypadlo najednou z Chantelle, ,,ale chová se hrozně," prskla naštvaně, ,,já jdu asi někde sehnat cígo a budu ještě chvíli venku," dodala během vteřinky. Nevěděla jsem, že kouří. Je to tedy každého věc, ale já zatím nenašla to, k čemu je to dobrý

,,Já jdu do města objednat nějaký jídlo na zítra," dodala Zoe. Něco jí do toho města táhne, ale nedělala bych z komára velblouda - možná je to vše jen výmysl mojí hlavy. Šla tam pouze dvakrát.

,,Já se asi půjdu projít a pak si půjdu lehnout," holky přikývly a takhle jsme se rozdělily do tří různých směrů. Já si šla prohlédnout místní les. Sice už bylo pozdě, ale já šla pouze po upravených trasách pro biatlonisty, abych někde nespadla a aby mě něco nesežralo.

Nevím, co mě tady venku drželo. Foukalo totiž zase tak příšerně, že jsem neviděla vůbec nic. Oči jsem měla plné sněhu, musela jsem si je pořád vytírat, jinak bych nic neviděla. I tak jsem cítila vůni stromů, které byly poskládány alespoň na části trati.

Trošku mě rozhodilo, když jsem zde slyšela různé šustění a praskání. Moc často jsem sama ven nechodila - tedy občas ano, ale na na cizích místech a po tmě. Když jsem byla malá, tak jsem se chtěla toulat pořád někde a moje mamka mě strašila pohádkami, kde vždy tu princeznu třeba sežralo obrovské zvíře. Mě to v té době tolik vyděsilo, že mi ten strach zůstal až doteď. Pravděpodobně tohle nebyl dobrý krok ve výchově.

Čtvrtek - 19:35

Už nějakou dobu jsem tu chodila a doufala jsem, že se tu objeví Johannes. Jenže v reálném světě se takové zázraky nedějí. Vydala jsem se tedy zpátky k chatě. Byla jsem ráda, že tu nechodilo moc lidí, ale moc dobře jsem viděla partičku nějakých lidí, kteří se smáli neskutečně hlasitě a roztahovali se přes celou silnici.

Ten problém nastal, když mě oslovili. Uvízla jsem v jejich kruhu a pohrávali se se mnou jako s panenkou. Měla jsem strach, ale neměla jsem sílu se bránit. Přes to jsem našla mezeru a utekla jim - využila jsem jejich špatného pohybu, který měli kvůli velkému množství alkoholu v krvi.

,,Však my si tě najdeme!" tyto slova se za mnou táhly ještě celou moji cestu na chatu. Měla jsem špatný pocit a hlavně husí kůži. Další lidi, kteří pravděpodobně neznají sovo respekt.

Poslední dobou jsem hodně četla články, které se týkaly žen a jejich znehodnocování či případného zneužívání. Vyloženě mi vadili lidi, kteří tvrdili, že muži jsou zvířata a my ženy jsme něco jako jejich kořist. Tenhle myšlenkový pochod jsem nechápala. Jsme v době, kdy si mají být všichni lidé rovni a někdo pak přijde s tímto názorem.

Zabouchla jsem za sebou dveře od našeho pokoje. Nikdo tu nebyl. Převlékla jsem se z akorát do tepláků a džíny přehodila přes skříň. Byly celé promočené od toho prudkého sněžení - ráda bych věděla, kde tady najdu pračku. Tričko jsem si na sobě nechala. Šířkově mi bylo velké, ale jinak mi celkem sedělo a navíc hezky vonělo. Natáhla jsem si na sebe i jeho šedé tepláky a musela jsem se sama sobě smát. Vypadala jsem jako neskutečný šedý skřítek.