From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

16

Neděle:

Jen co jsem se rozloučila s Johannesem musela jsem odběhnout na záchod - fuj - zase půlka mého žaludku odletěla do záchodu. Nechápu svoje tělo, protože mě ani už nic nebolelo a stejně jsem házela žaludky do záchodů.

Došla jsem na pokoj, kde jsem dostala obrovský výslech. Samozřejmě jen a pouze v dobrém. Já jim vyprávěla celý můj den dost podrobně. Popisovala jsem ten krásný hrníček, který jsem dostala na čaj, popisovala jsem břišáky, popisovala jsem můj kolaps a i jízdu na zádech.

Holky mi daly i přes to lekci - měla jsem na něj údajně hned skočit a vůbec se s tím nemazat. Trošku jsem z toho byla zaskočená, protože mi byl sympatický, ale tady to taky celé končilo. Nejsem ten typ, který do postele vleze jen tak s někým a už vůbec ne v této době, když jsem poslední dobou nedělala nic jiného, než že jsem pracovala.

Potom jsem se ptala já jich, jak to zvládly tady zamaskovat - říkaly, že to bylo o fous. Probudilo je mlácení na dveře a láhve i skleničky schovaly pod deku. Já jim ani nestihla dát vědět, že na ně Abbey jde, ale podle toho, co říkaly, tak to nějak dokázaly uhrát.

Já ale stejně pořád přemýšlela, jak mě Johannes zachránil od vyhazovu. Při tomto přemýšlení jsem si nehty přejela po mých krásných teplácích nebo mám spíš říct jeho teplácích? A není to ve výsledku vlastně jedno?

Pondělí:

V noci jsem neustále běhala na záchod. Už mě ani nic nebolelo, ale pořád jsem měla žaludek na vodě. Nechutný. Na záchodě jsem byla tolikrát, že už jsem neměla ani co zvracet. Krk mě škrabal a cítila jsem opravdu nechutné pachutě.

Byla jsem v koncích - nemám nejmenší ponětí, zda je teď dobrý spíše něco sníst, nebo nechat žaludek odpočívat a nechat to na ráno. Měla jsem tendence si dát žvýkačku, aby mi netáhlo z pusy, ale ta by mi v břichu udělala ještě větší bordel, takže jsem si to rychle rozmyslela.

Noc a i pondělí jsem vlastně nějak přežila. Jedla jsem jen suché rohlíky a dala jsem si i bílý jogurt. Nechala jsem to ale na ráno a naštěstí mi to v žaludku vydrželo. Holkám jsem vůbec nic neříkala. Nechtěla jsem totiž, aby měly se mnou starosti, protože si to tady teď máme užívat.

Musely jsme samozřejmě znovu navštívit vířivku, protože se tam holkám moc líbilo. Já se ani nevydala do plaveckého bazénu - prostě jsem jen seděla a užívala si teplou vodu, která mě hezky hřála. Bublinky mi hezky promasírovaly nohy, záda a i břicho.

Moc hezky se mi tam lebedilo. Stihla jsem i zkontrolovat pokoj Johannese, ale ten už byl pryč. V tu chvíli jsem byla hrozně vyděšená, protože mi do hlavy okamžitě naskočila myšlenka - co když už ho nikdy neuvidím? Jenže potom mi v hlavě cvakla ta druhá a podstatná část, která mi připomněla, že se s ním zase za pár dní uvidím.

Když jsem na něj pomyslela, vždy mi cukaly koutky do úsměvu. Však tolik zábavy jsem si už hodně let neužila. Vážně jsem se chovala lehkomyslně, jelikož jsem přemýšlela nad věcmi, které by mi do hlavy ani neměly naskočit do hlavy - já hloupá.

Holky dokonce vymyslely výpravu lanovkou na nějakou horu, která byla kousek odsud. Už v půlce jsme se málem otočily a šly zpátky, protože nás tak bolely nohy, že jsme každých pět minut seděly. Naštěstí jsem po cestě neměla potřebu někde vyklopit žaludek, takže to bylo dobré, akorát jsem se bála, aby mi něco nevlezlo na hlasivky, či plíce. Nejsem na nemoci náchylná, opravdu ne, akorát moje ruce i nohy byly tak ledové, že jsem je ani necítila. Jakmile jsem si ruce zkoušela zahřívat, tak jsem se cítila, jako bych se rozpouštěla. Ruce mě z toho štípaly, mravenčily - no fuj.

Oči mi padaly únavou - však jsem taky dlouho nespala, ale co s tím nadělám. Nic. Přestala jsem nad tím vším přemýšlet, protože proč bych nad tím měla přemýšlet? Ivyes mi dal jasné příkazy a já je dodržím. Kašlu na nějaký nevysvětlitelný bolesti břicha. Tak jak přišly, tak i odejdou.

Úterý:

Musela jsem klepat - v noci jsem záchod nenavštívila ani jednou a dokonce jsem si včera večer už stihla zabalit i zavazadla. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem se do balení kufrů musela často přemlouvat - jednou to byly dny, kdy jsem byla nadšená a podruhé jsem se rozhodovala hodinu a ve výsledku to vzdala.

Ráno jsme tedy vypadly z hotelu a první podstatná otázka byla, kam sakra půjdeme? Zvolily jsme tedy nejbezpečnější cestu - jet na místo, kde se bude konat další zastávka biatlonu. Jediný problém byl, že pokoj jsme tam měli rezervovaný až na noc ze středy na čtvrtek, takže jsme neměly kde spát.

Naštěstí jsme tam přijely docela brzy a dostaly na tu jednu noc nějaký zánovní pokoj - za takový menší příplatek. Složily jsme se na to z holkami samy. Z čeho jsme měly ještě strach byla Abbey, protože Chantelle jí neřekla, kam jde a ani nic jiného a navíc si vypla mobil.

Trošku mi z toho naskakovala husí kůže. Myslím, že každý rodič by to bral tak, že se jeho dítěti něco stalo. Tohle by se asi dělat nemělo, avšak moje kamarádka se obhajovala tím, že tohle udělala už několikrát před tím, když se svojí mamkou prostě nechtěla mluvit. U nás v rodině neexistovalo, že bych nechtěla mluvit s rodiči.

Každopádně jsme si nechaly kufry na pokoji, který byl poněkud děsivý. Toto nebyl krásný hotel - byla to spíše horská chata. Zoe už se stihla plnou vahou vyvalit na postel, které ruply takový ty dřeva dole, které mají zajišťovat pohodlí. V tom pokoji byly i pavučiny, protože se o něj nejspíš nikdo hodně dlouho nestaral, takže jsme se ani nepokoušely to jít nahlásit a požádat o opravu. Ještě jsme potom pro jistotu zkoumaly, zda je převlečené povlečení a k žádnému závěru jsme se nedobraly - protože fleky na něm byly, ale slabé, takže to klidně mohly být ty, které prostě za žádnou cenu nejdou vyprat a nebo také to povlečení nemuselo být vyprané vůbec.

Byla jsem z toho trochu znechucena. Šly jsme sem dokonce i na večeři, na kterou jsme si objednaly borůvkové knedlíky. Místo toho jsme dostaly nějaké koblihy s meruňkovou marmeládou, která chutnala jako prošla, takže jsme se ani nenajedly. Většina horských chat údajně vaří výborně a hlavně knedlíky, ale tahle chata mezi ně rozhodně nepatřila.

Skončily jsme tedy den s prázdným žaludkem, což bylo hrozný. Proto jsme podnikly válečnou výpravu do města, které bylo pěkně daleko. Čínské skvělé nudle nás zachránily a byly fakt dobrý. Modlila jsem se, aby to jídlo ve mně vydrželo, protože to bylo něco, co mě konečně nasytilo, ale mě se zase navalovalo. Udusila jsem to v sobě, což se mi nikdy před tím nepovedlo.

Asi po desáté večer jsme se rozhodly, že pojedeme domů, takže jsme se svezly taxíkem. Taky moje nezbedné očko zaregistrovalo, že nějací z biatlonistů bydlí v chatě vedle nás - byl mezi nimi i Johannes, ten mě zaujal nejvíc. Achjo! Tyhle myšlenky pryč z mojí hlavy, sakra!