From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

37

Neděle:

Cindy:

Dopoledne probíhal náš plán v poněkud vzdáleném místě a i přes to, že jsme našim 'spojencům' se Chantelle věřily, myšlenky nás tam neustále vedly. Včera jsem dlouho řešila, jak rovnou získávat záznamy a všechno to bylo celkem komplikované.

Chan ve výsledku uznala, že by to nemusel být tak hrozný nápad, jak si ze začátku myslela a prostě včera vybouchla. Včera jsem ty naše hádky taky docela prodýchávala a hlavně jsem byla nervózní z toho našeho plánu.

Každopádně i přes to jsme se vydaly skrz kus Norska, abychom dojely za Johannesem a tou její Betty. Celou dobu jsme jako bláznivky sledovali, co se dělo u mně v bytě. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná nebo ne, když jsem konečně na počítači spatřila důkaz, který utvrdí všechny v tom, že tohle bylo opravdové týrání a zneužívání a ne žádná nehoda.

Musely jsme ten počítač zavřít, protože se na to nedalo dívat. Taky jsme autobusem přejely o jednu zastávku dál. Takže jsme se obě s obrovskýma batohama vlekly několik kilometrů, protože jsme se sekly právě v části, kdy od sebe ty zastávky byly nesmírně daleko.

,,Nemohla sis právně nastudovat mapu?!" prskla jsem po Chantelle, když jsem se prodírala tou obrovskou hordou sněhu. Byla jsem zabořena více, než po kolena, takže každý krok byl utrpení. Nohama se nedalo ani hnout a každý krok bolel. Krom toho se s němi hýbalo tak špatně, že jsem kolikrát ve sněhu skončila úplně celá. Byla jsem fakt promrzlá až na kost.

,,Nemohla si líp hlídat zastávky?!" oplatila mi to moje kamarádka, která v rukou držela obrovskou mapu a snažila se z ní něco vyčíst. Hlavní cesta byla zasněžená tak, že sotva projel autobus, proto jsme šly po krajnici, ale z té jsme se po chvíli ztratily. Ruce jsem zvedla vysoko nad hlavu a v nich i můj telefon, ale signál tu nebyl, ,,musíme tady doleva,"

,,Seš si jistá?" zeptala jsem se, když jsem uviděla ten kopeček dolů a Chantelle jenom přikývla. Tak jsme tudy šly a našly jsme nějakou lesní cestičkou a údajně bychom měly díky ní dojít ke stadionu.

Tady to bylo ještě hlubší - byla jsem až po pas ve sněhu, takže bylo opravdu těžký udělat sotva jeden krok. Jednou jsem sebou do sněhu švihla dokonce tak, že jsem v něm zkoušela plavat a bylo to opravdu méně náročnější, než chodit pěšky.

,,S tebou někam jet... to je jako za trest," zasmála jsem se a Chan tak. Potom pravděpodobně přišla karma, když se znovu celá zabořila do sněhu. Foukalo to tu silně až se kořeny stromů skoro lámaly a mně to opravdu nahánělo hrůzu.

,,Ještě tohle ujdeme tak dvakrát a jsme tam!" zaradovala se Chan, která do batohu zmačkala mapu a pak si jej nahodila zpět na záda.

No a tak jsme se dál a dál plazily sněhem, padaly jsme, bořily a podobně. Když už se za těmi všemi stromy začal rýsovat krásný stadion a slyšela i padající terče. Zaradovala jsem se a s radostí se rozběhla a když jsem se přiblížila a přede mnou už nebyl žádný strom, moje rty se zvedly do neuvěřitelného úsměvu.

,,Počkej," moje kamarádka mi položila ruku na rameno a já se na ni s rozzářenýma očima otočila. Tady není čas na jakékoli zbytečné zdržování.

,,Není na co," objala jsem ji nadšeně, ,,jdeme tam prostě vtrhnout!" zakřičela jsem a bez rozhlížení se rozběhla směrem kupředu. Když jsem se za sebe ohlédla, tak jsem spatřila i nadšenou Chan, která běžela přímo za mnou.

Byla jsem tady jednou v životě a ty stadiony se mi dohromady tak hrozně moc pletou, že se mi chvíli před očima vykresloval obrázek, ale následně jsem si dobře uvědomovala, kde jsem. Jednou jsem běžela po trati, poté vedle ní... zkrátka jsem se hnala kupředu.

Když už jsem byla ten nejmenší kousíček od stadionu, lehce jsem se přikrčila, aby mě nebylo vidět, a schovala se za kus běžecké dráhy. Chan si poté přičupla vedle mě. Chvíli jsme všechny jen tak pozorovali, ale moje srdce, tělo i duše se rozzářili, když jsem uviděla Johannesův nájezd na střelnici.

To byl přesně ten moment, kdy jsem si skousla ret a připadala si přesně jako v nějakém filmu, protože ten pohled na něj byl k nezaplacení. Přijde mi, že jsem si nikdy nevšimla toho, jak nadaného a krásného přítele já vlastně mám.

Moc jsem neviděla, kolik terčů trefil, ale podle jeho výrazu jsem soudila, že jich asi moc nebylo. Přesně v tu chvíli, kdy odjížděl od střelnice jsem vyběhla ze svého 'úkrytu' a běžela k němu. Můj plán byl vcelku jasný, jelikož Johannes byl otočený zády.

Problém to začal být v tu chvíli, kdy mi došlo, že si všichni budou myslet, že jsem bláznivá fanynka. Opravdu to všichni začali řvát a všichni se otáčeli a hodně borců na nás poslali, aby nás zastavily, ale mě v tuto chvíli nezastavil nikdo. Bláznivě jsem vyskočila svému milému na záda a on se pod nátlakem mé váhy složil k zemi.

,,Pro boha, co tohle je!" nepodával toto ani jako otázku, ale spíš to byl jeho naštvaný výkřik. Jen jsem se pomateně usmívala a ležela na něm, dokud mě z něj dva muži neodtáhli, ale já se bránila: ,,Hej, nechte toho! Pusťte mě! Já jsem jeho fanynka!" ale oni mě stejně táhli dál od něj.

Jenže já poznala, že on ví, komu hlas patří. Na moment se zasekl a poté se pomalu a s neuvěřením v obličeji začal otáčet. Lehce jsem cukala svými rameny, abych se vymanila pevnému sevření, ale usmívala jsem se, protože on byl tady.

,,Cindy," vydechl překvapeně a rozevřel jeho ruku, ve které držel kus sněhu, ,,pusťte ji, prosím vás," řekl mužům, kteří mě svírali. Muži ustoupili kus stranou a Johannes ke mně nevěřícně přistupoval blíž. Šel pomalu, ale já viděla jeho oči, které se slzami začali lesknout.

Když udělal poslední krok, aby byl přímo přede mnou, tak mi při jeho blízkosti ztuhlo všechno s těle. Každý sval, každý nerv... jenže poté popadl moje ruce a když mu po tváři stékala slza, která doplňovala jeho mírný, ale upřímný úsměv, využil jeho stavu a popadl moje ruce a pevně je sevřel v jeho dlaních.

,,Ty jsi opravdu tady," posmrkl si a já se skleněnýma očima přikývla. Nikdy se mi nestalo, že by kluk brečel dojetím z toho, že mě vidí, takže jsem byla naměkko taky.

,,Jsem to opravdu já," s mírně zakloněnou hlavou jsem skenovala jeho oči, jeho ústa, pihy, obličej. Byla jsem dojatá, že jsem tu a i přes to, že jsem si to neuvědomovala, jsem za to byla neuvěřitelně vděčná Chantelle, bez  které bych tu teď nestála.

,,Pojď sem," přitáhl si mě do objetí a já konečně měla možnost ucítit vůni jeho voňavky smíšenou s lehkým zápachem jeho potu, který mužům podle mě dodával neuvěřitelný šmrnc. Někomu to přijde nechutný, ale pro mě je to nejvíc sladká vůně. Vůně, která tvoří část mé milované osoby - mého přítele.