From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

10

Pátek - 3:22

Už nějakou chvíli nemůžu spát. Hlavou se mi honí myšlenky, které mě vedou na Zemi - za mojí rodinou, mým domovem, mými kamarády, kterými jsou talíře a hrnky v práci, ze které mě vlastně vyhodili.

Pořád mi hlavou běhala myšlenka, zda jsem opravdu dobře zamkla. Slova mojí opravdové sestřenice mě donutily přemýšlet a vlastně mi do hlavy nasypaly pěknou hromadu bordelu. I já sama jsem o sobě začala pochybovat. Pracovala jsem tam od svých šestnácti let a takovou obrovskou chybu bych neudělala - už vůbec ne po takové době, kdy si na takové věci dávám pozor.

Vím, že nemám myslet negativně, ale moje práce a rodina bylo to jediné, co jsem v životě měla. Rodinu jsem opustila a práci pro jistotu už ani nemám. Podívala jsem se nalevo, kde ležela Zoe a poté napravo, kde ležela Chantelle - vzpomněla jsem si i na Simona. Slíbila jsem mu, že zavolám, ale dnes - tedy včera, na to vůbec nebyl čas. Tihle lidi byli můj záchranný bod tady.

Pátek - 9:03

,,Cindy, vstávej sakra!" spala jsem v krásném zahřátém povlečení a bylo mi dobře. Jenže moje spolubydlící ze mě moje teplo strhly a mě najednou obklopil proud ledové a nepříjemné zimy, ,, nestihneme snídani!" najednou mi zmizel i polštář, na kterém jsem si moc pěkně velebila.

,,Co blbnete," zamumlala jsem rozespale a hlasitě si povzdechla. Olízla jsem si rty, protože jsem cítila, že jsou suché a já nechci znovu pocítit bolest popraskaných rtů či koutků. Stalo se mi to jednou v životě a moc si přeju, aby se to už neopakovalo nikdy znovu. Člověk by si řekl, jaká je to blbost, ale není...

,,Budily jsme tě už dvakrát a vždycky si usnula! Hni sebou a vstávej!" odvážila jsem se otevřít oči. Přímo do nich mě praštilo bodavé výrazné světlo. Měla jsem pocit, že oslepnu. To bude tím, že jsem v noci nějakou chvíli nespala. Asi dvě nebo tři hodiny.

Pátek - 9:12

,,No já teda vypadám," odvážila jsem se vstát. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nemohla uvěřit jakou příšeru to vidím. Měla jsem obrovské pytle pod očima. Obličej napuchlý a téměř s barvou stěny totožný. Vlasy trčící do všech stra mému vzhledu také moc nepomáhaly.

Měla jsem asi pět minut na to, abych se oblékla. Fakt se mi nechtělo nic dělat, ale když jsem si představila tu restauraci plnou jídla, hned to šlo líp. Když jsem do té restaurace potom vlezla alespoň pěkně upravená, bylo to krásnější než v mých představách. Tolik jídla, že jsem ani nemohla uvěřit vlastním očím. Moje břicho skákalo hladem, ale i obrovskou radostí.

Pátek - 12:01

,,Moc mě těší, že jste tu všichni včas," spleskla rukama opět Abbey. Ona taky nedělá žádný jiný pohyb, ,,doufám, že jste využily služeb hotelu," usmála se mile. Já se na ni pouze dívala, ,,ale dneska jsme tu dřív, protože musíme dát do kupy pár věcí," tentokrát si projela od shora dolů pohledem mě.

Já ani nevěděla, co to vlastně dělám. Dostaly jsme se Zoe a Abbey nějaký seznam. Dneska se jelo po pokojích. Onemocnělo nějak více lidí, takže s upravováním tratě jsme musely pomoc i my dívky. Bylo to náročné, ale byla to opravdu sranda.

Potom jsme měly dokonce možnost se podívat i na to, jak se nastavují dalekohledy a co všechno se dělá s terči. Já se to ani nesnažila zapamatovat, protože to se všude musí udělat tolik věcí, že jsem neměla šanci.

Také jsme měly možnost chvilku pozorovat sportovce, jak se rozcvičují pomalým během. Sem tam se nějakému z nich i kousek vyhrnulo tričko, tak jsme se toho s holkami snažily využít, ale Abbey Robertová byla jako stíhačka, takže jsme toho vlastně ani moc neviděly.

Pátek - 14:07

Už nějakou chvilku jsem tady s Chantelle rozdávala pásky na nohy. Je to docela pohodová práce a dobře placená. Lidi tu zde byli milí, docela se s nimi dalo i pokecat. Někdy začali vyprávět i vtipy a to teprve bylo veselo, protože byly opravdu vtipné a pochopil je naprosto každý.

Bolel mě pohled na ty zarudlé červené prsty všech lidí, kteří zde pracovali. Museli třeba déle než hodinu a půl stát na místě. Jen nad tím přemýšlím a už je mi zima za ně. Já měla červené tváře, cítila jsem to. Studily mě a zároveň hřály, nedokážu to lépe popsat.

,,Cindy, mohla by si mi podat pásky pro číslo třicet?" byl tu s námi ještě jeden pán, který nám pásky podával, ale já teď stála u stolu a s nadšením si pásky prohlížela. Dokázala bych tu stát dlouho. Drahé věci mě fascinují a moc je obdivuji.

,,Jak je možné, že je tu jen jedna páska?" zeptala jsem se, když jsem pečlivě zkoumala řádek, ve kterém měla být i druhá páska. Očima jsem ho projela alespoň pětkrát, ale druhý proužek tu nebyl, ,,a proč je tu pouze jedna páska i od dvacítky?" popadla jsem do ruky druhý pásek, ke kterému jsme neměli dvojici.

,,Museli jsme je prohodit," řekl pán, který normálně podává pásky, ,,tak ale hněte sebou! Dělejte něco! Vždyť tomu, kdo má jiné pásky naměříte dva časy!" závodník s číslem třicet stál na stupínku a buzeroval nás. Tomu se to taky řekne.

,,Kdy startuje?" ptala jsem se hned a odpověď jsem dostala velice rychle: ,,Máš minutu," okamžitě jsem vzala pásek a rozběhla jsem se směrem ke startovací bráně. Nechci mít průšvih hned druhý den! To bych tomu dala!

V bráně už čekalo tolik závodníků. Ty jsem všechny musela obejít, abych se dostala k dvacítce. Dale. Závodník Dale. Hrozně jsem si chtěla vzpomenout, jak vypadá, ale nešlo to. Tak jsem se stresovala, že jsem nad jeho vzhledem vůbec nemohla přemýšlet.

,,Dale, stůjte!" zakřičela jsem během vzeřiny, když už se chtěl jít nasáčkovat do startovací brány. Tohle bude rychlé.

,,Musím na start, co se děje?" doběhla jsem k němu. Konečně. Prodrat se přes ty všechny obrovský chlapy a nezlámat jim běžky je také něco pro mě. Když jsem viděla jeho obličej, cvakalo mi v hlavě. To byl on! Roztomilý zadaný závodník, u kterého nemám šanci... Teda - to byla jeho definice na Zemi.

,,Máte špatnej čip. Zaměnili ho. Je to jen jedna noha, přinesla jsem ten správný, ale jméno je napsáno z vnitřní strany a nemáme čas oba čipy sundávat," vyklopila jsem ze sebe celý průšvih, který se stal, ,,takže levá nebo pravá?" klekla jsem si k jeho nohám.

,,Levá je vždy ta pravá," koutek mi cukl do mírného úsměvu. Strhla jsem mu z nohy čip a dala mu tam nový. Já blbá se taky mohla podívat, na jakou nohu čip chybí.

,,Hodně štěstí," popřála jsem mu jen a s úsměvem se vydala pryč. Udělala jsem tak dva kroky a otočila čip! Vyměnili jsme to dobře!

,,Díky!" zakřičel ještě před tím, než vyběhl do závodu.

Skrz všechny ty obrovské muže jsem se prodrala zase zpět a donesla závodníkovi se startovním číslem třicet jeho čip. Dostala jsem pochvalu za svoje rychlé jednaná. Byla jsem za to moc ráda.