From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

27

Sobota - 10:59

Moc dobře jsem věděla, koho v dnešním měření budu nejvíce sledovat. Oči jsem od něj nemohla odpíchnout už od té chvíle, co se tady objevil. Prvně tu byl o chvíli dříve i se svým týmem, protože šel trénovat.

Abbey nám sdělila, že budeme teď dlouho dělávat přes časy a podobně, protože závodníci chodí na tréninky a mi bychom taky mohli s tímto pomoct. Většinou se tam střídali jiní, kteří to měli zažité, ale nebylo to žádné drama a nic neobvyklého. Když nás hodili po hlavě rovnou do soutěží, tak tohle zvládneme hravě.

Johannes se dneska soustředil, koncentroval na závod. Ani jeden jediný pohled mi nevěnoval a já si nebyla jistá, čím to bylo způsobeno. Chce mě, nebo ne? Co se mu vlastně honí hlavou? Já jsem ta, kdo má něco udělat a já to jen tak nenechám. Začínám postrádat jeho dotyk, jeho rty a i jeho oči, kterými se na mě vždy tak dokonale díval.

Sobota - 11:49

Vyhrál to! Vyhrál! Udělal dvě chyby na střelnici a stejně je všechny předběhl a doběhl první! Křičela jsem, podporovala jsem ho a bylo mi úplně jedno, kdo se na mě jak divně dívá. On je takový menší rychlík.

Viděla jsem, jak se hrozně rychle vypařil. Úplně jsem pozapomněla na nějakou moji práci a jen jsem chtěla jít za ním a pogratulovat mu. Odhodil běžky i zbraň u svého týmu a rychle odcházel někam pryč.

Chvíli jsem se zastavila a jen ho sledovala. Šel na hotel. Shodila jsem ze sebe bundu, pod kterou jsem měla nevýraznou černou mikinu a rozpustila si vlasy, aby na mě nepadala pozornost. Potom jsem se rozhlédla, zda se na mě někdo nedívá a rozběhla se do hotelu. Možná jsem právě riskovala svoji práci, ale on mi za to stál.

Viděla jsem ho, jak se opírá o zábradlí a drží si břicho. Vlekl se opravdu pomalu. Nejspíš mu nebylo dobře. Vyšla jsem pár schodů a v tu chvíli se rozběhl a utíkal. Chvilku jsem si hrála na paranoidní slečnu, protože jsem si myslela, že utíkal přede mnou, ale jak by mohl, když mě ani neviděl. V tu chvíli ta realita dorazila.

Rozběhla jsem se za ním. Běžel směrem k záchodům - pánským. Nevadí, to zvládnu. Rozrazila jsem dveře a ujistila se, že tam není žádný chlap. Čisto a pusto. Rozhlédla jsem se po kabinkách a jen jedna byla zavřená.

,,Johannesi," začala jsem bušit na dveře. Tahala jsem za kliku a snažila se kabinku otevřít. Nešlo to, ,,otevři mi! To jsem já, Cindy," s dveřmi jsem bojovala dál. Kdybych ještě víc zabrala, vyrvu je a to jsem nechtěla.

,,Cindy jdi. Tady nemáš co dělat," ozvalo se za mnou najednou a já se absolutně lekla. Copak nikdo neumí chodit nahlas!? Vysokej protivnej spolubydlící Johannese stál přímo za mnou. Jak je možné, že jsem ho neslyšela přijít? A co tu vůbec dělá, když teď doběhl závod?

,,Nikam nejdu," zavrtěla jsem záporně hlavou, ,,postarám se o něj, jdi ty," polkla jsem odvážně. Přeci jen jsem tu stála na mužské toaletě na chodbě, protože mě Johannes nechtěl pustit dovnitř, ,vypadni!" zakřičela jsem na něj a ukázala na dveře, který byly východové.

,,Tak poslouchej," moji ruku vzal a zatočil mi ji za záda jako by byl nějaký policista, ,,ty mě rozhodně nikam vyhazovat nebudeš," snažila jsem se jeho sevření vycuknout, ale při mém pokusu mě chytil ještě pevněji. Tak nenávidím, když si o sobě chlap myslí, že je něco víc, než ve skutečnosti je. Notak. Všichni si máme být rovni! To rozhodně nemá vypadat tak, že se kluci mají chovat jako hovada!

,,Vypadni od ní," z kabinky najednou vyklouzl Johannes jako znovuzrozený. Pevně stál na nohou a vší silou ho ode mě odtrhl a odhodil ho ke dveřím. Já se natiskla na zeď, která byla daleko. Ti chlapi taky hrají jen na sílu - jak Ivyes, tak i tenhle. Musím uznat, že bylo celkem vtipné se dívat na tu malou nasvalenou postavu, která ode mě odhazuje toho největšího obra, ,,dveře ven znáš a ještě jednou se jí dotkneš a skončíš bez držky," a přesně takhle to celé skončilo. Johannes dohlédl na to, že zmizel a poté se okamžitě vydal ke mně.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě, z tváře mi odhrnul zlobivé rozcuchané vlasy a poté mě po ní pohladil. Jeho dotyk pro mě byl jako spasení. Pouze jsem na jeho otázku přikývla a dál se tiskla na zeď, která stála za mnou.

,,A ty?" položila jsem mu ruku na krk. Místo odpovědi jsem dostala lepší odpověď. Objetí. Dlouhé a hlavně pevné, které jsem potřebovala. Ach, ta příjemná vůně, která dráždila moje čichové buňky. Nevím, jak to dokázal - voněl, když doběhl neuvěřitelně dlouhý závod. Jak?

,,Viděl jsem, jak mě od rána pozoruješ," uchechtl se, ,,potřeboval jsem tě chvíli vidět," přiznal se, když se ode mě odtáhl. Pořádně jsem si svýma očima proskenovala jeho krásný obličej. Oči, které si mě prohlížely, ústa, která se kroutila do úsměvu a jeho pihy, které jsem přejela svými prsty.

,,Já tebe taky," usmála jsem se, ,,ale teď by si měl oslavovat výhru, jít si převzít medaili, ceny, nevím jak se tomu všemu říká, a ne simulovat bolesti," rukou jsem mu zajela do vlasů. Nejlepší pocit, který jsem kdy jako žena měla. Mohla bych to dělat pořád.

,,Jediná cena, která mi stojí za vyzvednutí, stojí přímo přede mnou," usmála jsem se a znovu ho objala. To bylo tak milý. Možná jsem se trošku červenala.

Když jsem se od něj odtáhla a pohled mi padl na jeho rty, nebylo co řešit. Teď byla ta řada na mě. Políbila jsem ho něžně a jakmile začal spolupracovat, probudila se uvnitř mě za zoo, která od včerejška pořádně ještě neusnula. Jenže se odtáhl a já si hrozně moc přála víc.

,,Ale takhle vysokou cenu jsem nečekal," jeho čelo si opřel o to mé. Popadl mě za pas a zatáhl do kabinky. Zavřela jsem za námi dveře a dohlédla na to, že jsem je zamknula. Přeci jen takové věci nikdy nemůžete nechat na chlapovi. Mírně jsem do něj žduchla, abych ho posadila na záchodovou mísu a obkročmo si na něj sedla.

Ruce jsem mu obmotala kolem krku a znovu ho políbila. Dotyky jeho rtů mi stále nestačily, ale zároveň jsem byla ve druhém vesmíru. Moc dobře jsem vnímala jeho mohutné ruce na mém pasu a proto jsem já svojí rukou zajela pod jeho tričko a začala obkreslovat jeho svaly. Nepotřebovala jsem je vidět, stačilo je cítit pod tím tričkem a už moje srdce mělo zástavu.

Není jednoduché na světě najít muže, který má dobré tělo, povahu a i obličej. On měl tohle všechno alespoň z mého pohledu. Všechno ve mně se třáslo radostí a vzrušením z toho, co se v tuto chvíli dělo. Byla jsem tady, on byl tady, oba jsme byli tady a nic jiného nás nezajímalo.

Moje tělo bylo jako nabité elektrickým proudem ve chvíli, kdy jeho rty sjel k ušnímu lalůčku, který něžně a lehce políbil a ústy sjel níže na můj krk, do kterého se lehce zakousl. Prudce jsem vydechla, když jsem ucítila ten skvělý pocit, který mi způsobil v břichu dvakrát tak větší zoo.

,,Seš si jistá?" možná jsme nad tím vším, co jsme dělali moc nepřemýšleli a zkrátka ze sebe bez rozmyslu a s nadšením trhali oblečení, kterého jsme ve výsledku moc nestrhali, protože to nebylo to, co bychom v tu chvíli nutně potřebovali.

Mohla jsem se lepit na jeho rty jak jsem jen chtěla, mohla jsem rukama projíždět jeho vlasy, protože mi v tom nic nebránilo a hlavně jsem se mohla dívat do těch jeho očí, které v tuhle chvíli patřily jenom mě.

,,Jsem si jistá vším, když jsem s tebou,"