From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

2

Pondělí - 7:24

,,Ahoj Cindy," ráno jsem si na snídani udělala rohlík se sýrem, protože se mi nechtělo dělat nic jiného. Přišla jsem tak pozdě večer, že jsem se s mamkou i tátou včera ani neviděla.

,,Čau mami," usmála jsem se a usrkla jsem si svého čaje, který jsem si připravila do bílého hrnečku s natrženým ouškem.

,,Kdy jdeš do práce?" zeptala se s úsměvem mamka a nalila si z konvice také čaj do hrníčku s kytičkami, který jsem jí před několika lety dala k narozeninám. Vystavovala si ho do skleněné vitríny a každé ráno si do něj chystala nějaký nápoj.

,,Za chvíli musím jít," usmála jsem se na mamku a ukousla si další kus svojí snídaně.

,,Měla by si méně pracovat. Vždyť ani nemáš čas pro sebe," mamka si sedla ke stolu naproti mně. Tohle její kázání jsem neměla ráda. Oba s tátou potřebují peněžně pomoct a já mám ještě celý život před sebou.

,,Mami, my ty peníze potřebujeme a navíc mě ta práce baví," usmála jsem se na ni a chytla ji za ruku. Jen zvedla koutek.

,,Jenže vůbec nemáš čas na žádný tvůj soukromý život, furt jsi jen v práci," vyčetla mi znovu. Povzdechla jsem si a znovu upila čaje.

,,Mamko, až budeme mít peníze, tak si budu užívat, slibuju," vzala jsem špinavé nádobí, položila ho do dřezu a rohlík se sýrem popadla do ruky. Sním to po cestě, protože toto nechci poslouchat.

Pondělí - 7:47

Doma jsem se ještě potkala i s tátou. Jen jsem se s nimi rozloučila a rychle frčela pryč. Cukrárnu jsem měla kousek, takže jsem ani nijak nespěchala.

,,Baf," najednou mě někdo objal kolem ramen. Podle hlasu jsem poznala svoji sestřenici Zoe, která vlastnila místo, které mi dávalo práci.

,,Lek," odvětila jsem a obě jsme se zasmály.

Zoe mě pevně objala a řekla mi, že se naše cukrárna dostala do cukrářské soutěže, která se bude konat ve Velké Británii. Byla z toho naprosto nadšená, ale taky mi řekla, že já nikam nejedu. Mohou tam jet dva lidi - majitelka a pracovně nejdéle zaměstnankyně či zaměstnanec, což já nejsem. Já se raději už ani neptala na další podrobnosti, jen jsem popřála hodně štěstí.

Se Zoe jsme se převlékly, abychom se připravily k práci. Ona byla taková žena pro všechnu pomoc. Dělala vše, co bylo v danou chvíli potřeba, ale končívala brzy. Nemívala totiž moc času, protože kromě cukrárny měla ještě pracovala jako grafička jedné firmy. Přišlo mi poněkud vtipné, když mi naši říkali, že moc pracuji, protože jsem si vždy vzpomněla právě na Zoe, která prací v podstatě žije.

,,Ahoj Zoe, nevíš co je to za kus papíru? Našla jsem to ráno, když jsem přišla na pultu, ale holky si nejsou vědomy toho, že by někomu takovou objednávku vystavovaly," nejstarší pracovnice přišla přímo do dveří a s krásným výrazem se usmívala na Zoe. Mě si ani nevšimla.

,,Je to objednávka jednoho pána, který sem přišel včera večer, když už jste vy všichni byli pryč, takže jsem to musela vystavit já," bylo mi naprosto jasné, o jakém papírku mluví, proto jsem celou situaci objasnila. Konečně mi obě věnovaly pohled.

,,Aha, dobře," jsem si skoro stoprocentně jistá, že kdyby tady nebyla Zoe, tak bych dostala neuvěřitelně velký kartáč, co si to dovoluju, proto jsem byla velice šťastná, že moje sestřenice stála po mém boku.

Ta protivná ženská odešla a Zoe hned za ní. Já se pomalu odebrala do té krásné místnosti, kde mě nikdo nevidí. Tedy kromě mých spolupracovníků, kteří si ale hledí svého. Občas, když máme hodně objednávek a pracujeme všichni, tak přijdou na řadu příběhy ze života a čas od času je zde i sranda, šle moc časté to není.

Neustále přemýšlím nad tím, co mě zde drží. Kolektiv je dobrý, ale ne skvělý. Peníze jsou chvalitebné, ale nedostačující. Jsem moc vděčná Zoe, že mě sem vzala, ale opravdu zde musím být celé dny, abych si zasloužila plat, který udrží byt mých rodičů. Bokem nemám našetřenou ani korunu.

Posadila jsem se na židličku v rohu. Pozdravila jsem holky, které už zde byly a tiše seděly a hleděly si svého. Klasika.

,,Hele, Cindy. Nevzala by si za mě dneska odpoledne? Potřebuju si něco zařídit," moje tmavovlasá spolupracovnice odtrhla pohled od mobilu a srdečně se na mě usmívala.

,,Jojo, klidně," přikývla jsem. Většina z těch, kteří byli zalezlí tady byli mladí teenageři nebo právě staří důchodci, kterým tak moc o peníze nešlo. Důchodci tady byli spíše jen, aby měli co dělat a teenageři z donucení rodičů.

,,Jdu nás tedy prohodit," rychle seskočila a místo jejího jména na papír se službami napsala moje. A zase tu bylo ticho. A já zase měla službu navíc, takže peníze navíc.

Pondělí - 13:24

Celé dopoledne jsme tu nic nedělali. Nejspíš se stalo něco, čemu jsem nerozuměla. Prostě zde nebyli vůbec žádní zákazníci. Možná jedna paní si ráno přišla pro kávu, ale jinak nic. Většinou už v tuhle dobu byla cukrárna alespoň zčásti zaplněná důchodkyněmi, které si sem ke kávě a čaji chodily povídat.

,,Zoe, co se děje? Proč tu pořád nikdo není?" to čekání mi nedalo a musela jsem se jít svojí sestřenice zeptat. Sama nevěděla. Jen krčila rameny a její výraz byl vystrašený, v podstatě tragický.

,,Já si stejně myslím, že to bude kvůli těm trhům," dodala najednou. Úplně jsem zapomněla na to, že za pár dní začínají svátky. Vůbec na nic takového nemám pomyšlení, ,,všude už zavírají, takže u nás si asi neprohlídli ceduli, že ještě máme otevřeno," pokrčila rameny. Přišlo mi, jako by jí to vůbec nevadilo.

,,Dobrý den," ozvalo se ode dveří. Naše záchrana se objevila ve správný čas. A byl to právě muž, kterého jsem včera večer málem probodla nožem.