From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

23

Pondělí - 9:13

,,Proč mám pocit, že se mi poslední dobou nic nedaří?" fňukla jsem smutně, když jsem se tulila ke svojí peřině. Vůbec jsem nevnímala, jak moc špinavá či čistá je. Dneska mi bylo dobře fyzicky, ale o to hůř psychicky.

,,O čem to mluvíš?" Zoe odtrhla oči od svého oblečení, které si vzorně rovnala do kufru a chystala se k odjezdu. Já to měla vyřešené rovnou, protože jsem kufr ani nevybalila. Její dlouhé hnědé vlasy měla dokonale upravené a její ústa se zvedala do menšího úsměvu, když si všechny její kousky prohlížela.

,,Vždyť já nejsem schopná udělat vůbec nic. Včera jsem s ním sotva promluvila pořád si jen na něco stěžuju a ještě k tomu všemu na nic nemám čas," slova mi chtě nechtě padaly z pusy jedno za druhým. Sama jsem se usmívala, když jsem říkala, že nemám čas. Mám spousty času, jen ho neumím správně využít.

,,Všechno má svůj čas. Na takové velké věci je potřeba si počkat," nedokázala jsem zvednout ani hlavu. To moje věčné přemýšlení mě tentokrát skolilo a to ještě víc, než bych vůbec chtěla. Zoe si ke mně přisedla a zkoumala můj znavený obličej.

,,Jenže tohle ne," posmrkla jsem a protřela si svoje unavené oči, které jsem neměla absolutní chuť otevřít, proto jsem je měla otevřeny jen na škvírky, ,,vždyť já ani nejsem schopna nic,"

,,Hele, přestaň si stěžovat. Pokud se bojíš, že o něj přijdeš, tak o něj bojuj a nebo dál ztrácej čas, válej se v posteli a přemýšlej nad tím, co by asi bylo kdyby," přivřela jsem oči ještě o něco více, ale pořád jsem alespoň něco málo viděla. Přesně tohle byla ta chvíle, kdy jsem potřebovala podpořit a ne slyšet pravdivou realitu. Postel opět nepříjemně zavrzala, když se rázem stala o několik kilo lehčí. Do vrzání se přidaly i dveře.

,,Čau holky," v těch se objevila Chantelle, která včera ani nepřišla na pokoj. Šly jsme se po ní ještě optat, ale hned od prvního člověka jsme se dozvěděly, že odešla s nějakým doprovodem. Podle jednoho to byla žena, podle dalšího muž a my to raději dále nezkoumaly, protože jsme moc dobře věděly, že to klidně mohli být oba dva.

Vešla do pokoje a oči mé i hnědozelené moji kamarádky na ni padly. Tázavý pohled pravděpodobně odhadla dobře, protože jsme několik sekund jen mlčely a vyměňovaly si pohledy. Ty moje nestály za moc, ale snažila jsem.

,,Jo, jeden spala jsem s ním," Zoe ji s radostným křikem skočila do náručí, ale já neměla chuť se ani hnout, ,,ale ty nevypadáš vůbec dobře," obě dvě se dosmály a vrhly po mě pohledy, ,,zase," dodala jen.

,,Jenže tentokrát je mi špatně psychicky, ne fyzicky," odsekla jsem. Měla jsem z ní radost, ale ze sebe ne. Dokázala dělat věci tak najednou, bez rozmyslu a ještě z nich měla radost, i když se rozešla z přítelkyní. Co drží zpátky mě sakra?

,,Vyspala ses s ním a on tě odkopl?" podívala se na mě vyděšeně a já se uchechtla. Možná i v těch horších chvílích umí zvednout náladu jejími nemístnými vtipy, kterými neustále perlí, ,,to mi zní jako klasickej sportovec,"

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou, ,,asi jsem v sobě vyhrabala odvahu s tím hnout, ale když jsem s ním promluvila, tak mě ta odvaha hodně rychle opustila," povzdechla jsem si a rukou si zakryla svoje ústa, protože jsem si potřebovala dlouze zívnout.

,,Vsadím se, že tohle říká od rána," Chantelle se pobaveně otočila na Zoe. Mně to moc vtipné nepřišlo. Jsem fakt celá šťastná, že v tom všichni mají jasno, ale já v tom jasno rozhodně nemám. Jak bych jen mohla být šťastná s někým, s kým se i bojím promluvit, abych neřekla něco špatně?

,,Vlastně ne," zasmála se Zoe, ,,začala teď. Předtím tady jen ležela a nemluvila," dodala ještě. Komu by se taky chtělo mluvit. Copak jsou slova potřebná?

,,Vylez z té postele a dělej se sebou něco. Kolikrát se ti v životě ještě něco nepovede," znovu jsem si zívla. Moje oči se naplnily slzami. Byla jsem asi unavená, ale je teprve ráno a já se do postele dostanu nejdřív večer.

,,Obě jste fakt skvělá podpora," ozvala jsem se se zaťatými zuby, ,,copak nechápete, že já nejsem prostě taková jako vy. Nemám ve všem na první dobrou jasno," prskla jsem protivně.

,,Jenže ty si musíš uvědomit, že si můžeš stěžovat jak chceš," ozvala se Zoe, ,,ale my ti nebudeme lhát jen kvůli tomu, co ty chceš a nechceš slyšet," dodal Chantelle. Na obě z nich jsem se pečlivě podívala. Tohle si na mě připravily. Opravdu hezké.

,,Takže teď je mi asi jedno, co chceš nebo nechceš slyšet," odfrkla si Chantelle ještě, ,,ale buď s tím něco dělej, nebo si přestaň stěžovat,," Zoe ji předběhla a zopakovala větu, která již jednou v mých uších zazněla. Myslím, že si stejně dobře jako já uvědomovala, že by mě moje potetovaná spolubydlící poučila rázněji a protivněji, než bych snesla. Možná jsem si tento tvrdý přístup zasloužila.

Pondělí:

Až konečně teď jsme se dostali na další zastávku. Mám pocit, že právě tady se má konat mistrovství světa. Moc tomu nerozumím, ale myslím, že tady jsou ty závody z nějakého důvodu podstatnější a hlavně je tu o něco delší pobyt, takže když jsem viděla ten hotel, který měl být dalších několik dní naším bydlištěm, tak jsem byla nadšená. Byl z větší části prosklený, stěny vysoké, všechno krásně dekorované obrazy, květinami a malými drobnostmi, které způsobovaly hned o něco příjemnější atmosféru.

Náš pokoj byl nepopsatelně obrovský. Každá jsme měly vlastní ložnici a dokonce i koupelnu. Místnosti byly naskládané tak dokonale u sebe, že to vůbec nezabíralo tolik místa, kolik by člověk předpokládal. Ještě i pokoje byly nádherně vyzdobené a byly malé, takže vlastně působily velice útulně. Líbilo se mi tu.

Na pokojích jsme nechaly jen naše zavazadla a rychle odfrčely pryč. Doufaly jsme v dobrou večeři. Všechny nás překvapilo, jak velký výběr jídla tu byl. Hlavně tu bylo všechno, co by si člověk jen představil. Nudle, těstoviny, i mořské plody, saláty, sladké večeře - všechno.

Trošku jsem měla strach to ochutnat, protože moje zkušenost s jídlem na chatě mi v tom bránila, avšak když jsem okusila druhé sousto, rázem jsem byla v nebi. To jídlo tak neuvěřitelně dobře chutnalo, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Cítila jsem se jako na jiné planetě. Jídlo se mi úplně rozplývalo na jazyku.

Úterý a středa:

Tyto dny jsme nemusely pracovat. Udělaly jsme si jako vždy volno. Jely jsme se podívat do okolních měst na památky. Nikdy jsem nechápala, jak někoho může bavit dívat se na nějaké sochy. Však je to stojící kámen. Co je na tom zajímavého? Ale když jsem tentokrát šla s holkami, byla to zábava. Pořídily jsme si spoustu bláznivých fotek a já mám na toto místo skvělou památku.

Pár fotek máme i z minulých zastávek, ale spíš takových těch seflie, protože jsme ze sebe dělaly modelky. Možná jsou tyto vymoženosti určeny pro mladší slečny, ale když TikToky mohou natáčet ženy čtyřicátnice, tak proč bychom my nemohly dělat tohle.

Vlastně to byla docela sranda, protože jsme dělaly i bláznivé pozice. Smály jsme se, byly jsme šťastné, užívaly jsme si každou minutu, kterou jsme spolu trávily. Kéž by to takhle mohlo zůstat navždy a vše mohlo být jen dobré a pozitivní.

Dokonce jsme šly i lyžovat. Člověk by si nikdy nemyslel, jak náročné to může být. Střídaly jsme i sjezdovky. Za ty dva dny jsme projely asi tak tři nebo možná i čtyři velké areály. Někde byly sjezdovky dost ledovaté a někde zase bylo tolik sněhu, že se tam nohy bořily. Jen asi dvě sjezdovky měly naprosto luxusní sníh, po kterém se nádherně jelo.

Byly tu i menší kopce na boby a sáňky. To jsme taky vyzkoušely, ale s naší společnou vahou jsme se bořily tak hluboko, že nám to i několikrát přestalo i jet. Boby byly taky sranda, protože jsme vytvořily skokánek a možná nám trošku křuply. Ale rozhodně jen trošku.

Zanechám zde opět menší vzkaz...
Díky vaší podpoře jsem se rozhodla, že si založím instagram, kde se budu věnovat tomu, co mě baví! Jelikož jste doposud moji nejvěrnější fanoušci, chci vám ho tady zanechat...

@yumsulfid