From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

15

Neděle - 17:17

Cindy:

Moje oči byly ještě těžší než ráno. Tiskla jsem se k polštáři, avšak už mi nebyla tak hrozná zima. Rukama jsem již mohla hýbat. Lehla jsem si na záda a pomalu otevřela oči. Nade mnou se vymalovala nějaká osoba - Johannes. Usmíval se.

,,Vypadáš líp," vypadlo z něj najednou. No sakra! Rozhlédla jsem se kolem sebe a byla si naprosto jistá, že jsem nebyla ve svém pokoji. Musel mě sem dostat on.

,,To ty si mě sem dostal?" moje slova byla rychlejší než moje myšlenky. Pohledem jsem hltala každý centimetr místnosti, abych zjistila, zda jsme tu sami nebo máme společnost. Přikývl, ,,j-á-já... no jsem ti moc vděčná, ale já musím do práce," odhrnula jsem ze sebe teplou deku, ze které se mi opravdu nechtělo vylézat, ,,dneska běží ještě holky," postavila jsem se na nohy a vydala se k odchodu. Po dvou krocích se mi však podlomily nohy.

,,Whou, whou, whou," poznamenal jen. Padla jsem mu v podstatě přímo do objetí. Chytil mě za pas, abych nespadla a já vnímala jen moje prudce bušící srdce a jeho oči - možná bych do té práce tolik nemusela pospíchat. Cítila jsem jeho pevné vysportované tělo - takoví muži mě přitahovali, ,,raději si sedni," přerušil ticho a posadil mě na postel.

,,Jsem ti vděčná za tvoji pomoc, opravdu," usmála jsem se na něj děkovně, ,,ale včera mě málem vyhodili. Nemůžu si dovolit další problémy, musím jít," znovu jsem se pokusila vstát, ale stáhl mě na postel dřív, než se mi to vůbec povedlo.

,,Závod skončil před necelou hodinou," vydechl jen, ,,ale zařídil jsem to," očima jsem ho projela a pouze polkla. Hlavou se mi začaly honit moje spolubydlící.

,,Děkuju," vydechla jsem s úsměvem, ,,ale i tak musím za holkami. Dneska se hrozně rozsekaly, bylo jim opravdu zle. Musela jsem kvůli tomu lhát Abbey a-" přerušil mě.

,,Ale ty jsi se neopila, že ne," záporně jsem zakroutila hlavou, ,,bylo ti nejhůř a stejně si šla do práce, aby si je kryla?" přikývla jsem souhlasně, ,,jsi opravdu blázen," uchechtl se a podíval se bokem, ,,ale je obdivuhodný, že se takhle kvůli kamarádkám dokážeš obětovat,"

,,Každý by to udělal," bránila jsem se, ale jeho lichotka mě zahřála u srdíčka, ,,prosím, nemůžeš mě nějak dostat do mého pokoje?" usmála jsem se nejistě. V posledních dnech se pořád jenom usmívám. Je Johannes tím důvodem? Hrozně se mi líbilo oslovovat ho jménem - od té chvíle, co jsem si ho přečetla na závodní tabuli se mi pořád ryje hlouběji a hlouběji do hlavy.

,,Myslíš tím, jestli bych tě tam odnesl?" uchechtl se a já se smíchem nenápadně přikývla se slovy: ,,No, já sama tam asi nedojdu, možná by stačilo, kdybych se o tebe mohla podepřít,"

,,Zvládly to bez tebe doteď, tak to zvládnou ještě chvíli," uklidnil mě, ,,lehni si," ukázal na polštář. Moc se mi nechtělo, ale poslechla jsem ho. Přikryl mě dekou, ,,donesu ti čaj a potom půjdeme," přikývla jsem.

Zmizel ve dveřích jako vítr. Až teď mi došlo, co mám na sobě. Nebylo to moje oblečení. Měla jsem tedy svoje tričko, to je pravda, ale na nohou jsem měla navlečené černé dlouhé a v pase široké tepláky. Svoje oblečení jsem zpozorovala pověšené na věšáku u dveří.

Sedla jsem si a plazila se po posteli. Doufala jsem, že bych mohla dosáhnout na svoji bundu - spíše tedy mobil, který jsem měla v kapse. Povedlo se, jenže mi to bylo k ničemu, protože mobil byl zamrzlý, takže i vybitý. Měla jsem chuť s ním hodit o zem. Parchant jeden zasekanej.

Zahrabala jsem se tedy zpátky pod deku, ale ještě před tím zahodila mobil zpátky do kapsy. Rozhlížela jsem se po pokoji - opravdu tu nikdo nebyl, ale za to bordel ten tu tedy byl. Co bych také čekala - že si snad chlapi budou uklízet? Jo, ve svých mladých letech jsem si já naivní myslela, že si najdu přítele, který bude uklízet a i vařit - teď se tomu zpátečně jen nevinně usmívám. Žádný chlap, kterého by tyhle práce bavily, prostě není.