Číslo Jedna

#39 Tsukishima Kei

„Jaký pro Vás byl poslední den?"

„Zmatený. Takový...jako kdybych jen sledoval co se kolem mě děje...jako kdybych to nebyl já."

„Co tím myslíte?"

„Neumím to moc dobře popsat, ale ty pocity...ty prožitky, bylo jich teď hodně. A...já si přijdu... nevím... bylo jich zkrátka tak moc, a tolik druhů, že...Víte, nevím, jestli jste to zažil nebo tak, ale znáte ten pocit, kdy cítíte úplně všechno a vnímáte úplně všechno, ale ve výsledku se to celé tak moc prolíná a zamotává, až nakonec se Vám zdá, že necítíte vůbec nic? Jako kdyby se svět, ve kterém žijete najednou odehrával bez Vás a Vy ho jen pozorujete? Jen přihlížíte, a i kdybyste chtěl, nemůžete do něj vstoupit, nemůžete v něm hrát, nemůžete ho změnit."

Muž sedící naproti s nohou přes nohu se zamyslel. Viděl jsem, jak jeho oči kmitají ode mně na obrazovku počítače, kterou měl před sebou a zase zpátky. Nic si nepoznamenal. Spíše jen přemýšlel nad tím, co jsem řekl. Nebo jsem v to spíše doufal.

„No a jak se cítíte teď?" zeptal se najednou. Tak nevím, poslouchal teď, co jsem mu říkal?

No nic. Zamyslel jsem se znovu. Jak bych popsal to, jak se teď cítím? Sakra, to je těžké. Nikdy předtím jsem o svých pocitech nemusel přemýšlet. Schovával jsem je, jak jen to šlo a vlastně ani ne úmyslně. Prostě jsem necítil potřebu je dávat na odiv. Ale, že zrovna teď skončím u psychiatra...to jsem si opravdu nemyslel. Zvláštní, co se mnou dokáže udělat jeden člověk.

„Jinak." Odpověděl jsem jen a naivně doufal, že mě to nebude muset nutit rozvést. Jenže jakmile pozvedl jedno tmavé obočí, povzdechl jsem si.

Takže si to shrnu. Jsem v nemocnici pomalu druhým týdnem. Minulý týden jsem si myslel, že přijdu definitivně o zrak, vybrečel jsem pomalu celou svou duši a málem se udusil při panickém záchvatu, který ale nebyl jediný. Ale už nejsem na kapačkách, což je malé bezvýznamné plus. Kromě toho jsem bezhlavě zamilovaný, což by před pár týdny vůbec nepřipadalo v úvahu. Ten, koho miluji leží na jednotce intenzivní péče s obrovskými modřinami, za které bych si nejradši vlepil facku, neboť jsem mu dovolil odejít. Stýská se mi, poněvadž se jej nemůžu dotknout. Nemůžu za ním.

„Je mi jedno, jak se cítím já. Na tom teď stejně nezáleží." Mé myšlenky promluví za mě a mi se najednou chce zvednout se ze židle a odejít. A přinejlepším už sem nikdy nechodit.

V jeho očích jsem měl pocit, že vidím lehký triumfální záblesk.

„No tak vidíte, že to jde."

„Jako co? Přiznat si, že jsem vlastně jen obyčejná troska?" odseknu podrážděně.

„Umíte si přiznat, jak vám ve skutečnosti je, a to je hodně velký krok ke zdravé mysli, ať už jste to nahlas říct chtěl nebo ne. Víte to."

Bylo pro mě těžké tuhle podivnou pochvalu přijmout. Vlastně jakýkoliv kompliment jsem měl problém akceptovat. Mé sebevědomí nejspíše spáchalo sebevraždu.

Neklidně jsem se zavrtěl v křesle. Bylo to nepříjemné.

A pak jsem si konečně uvědomil, že se mnou opravdu musí být něco špatně když takto uvažuji. Kéž bych to uměl vypnout. Ale můj mozek se začal chovat jako orgán nezávislý na zbytku těla. Hlavou mi běží myšlenky, které nechci mít a vlastní vůlí je nezastavím.

Od této chvíle až do konce sezení jsem měl smíšené pocity. Můj doktor to zřejmě zpozoroval a ukončil sezení o půl hodiny dříve, protože se mnou nejspíš nebyla žádná řeč a má pozornost byla pohlcena fiktivními představami a obavami, takže jsem ve zbytku sezení jen přikyvoval, zatímco jsem prázdně zíral na psychiatrův obličej bez mrkání a bloudil ve vlastní mysli.