Číslo Jedna

#37 Tsukishima Kei

Nádech, výdech.

To zvládneš. Jen prostě projdeš těmi dveřmi a podíváš se přes sklo. Není na tom nic složitého.

Blíže tě nepustí. Zatím, ale to neznamená, že už nikdy se jej nebudeš smět dotknout.

Hlavně nepanikař.

Blbost.

Myslel jsem, že se mi hlava a s ní celé tělo rozletí na milion kousků všude možně, jak jsem se třásl napětím.

Toho dne jsem měl poprvé po té noci znovu spatřit Tetsuroua. Přes sklo. Dál mě nepustili. Zatím pořád spal, a ještě jej nepřesunuli na normální pokoj. Tohle mi alespoň bylo sděleno.

Ale i tak jsem ho mohl vidět. Jakmile jsem se to dozvěděl, cosi mě zahřálo u srdce. Až teď vím, že ten pocit byla úleva a radost. Tenkrát, po tak dlouhé době, kdy se mi tento pocit vyhýbal, mi byl téměř cizí.

Ale teď, v ten den, kdy jsem jej měl znovu spatřit, jsem dostal strach. A se strachem se dostavila i úzkost.

Co když mu přináším smůlu? Co když se mu něco stane, jen jej spatřím?

Bál jsem se, jak bude vypadat. Jak moc mě to zlomí, jestli vůbec dokážu těmi dveřmi projít.

Z toho, co jsem se od anděla strážného dozvěděl, jsem po té noci skončil pár dní na psychiatrii. Upřímně toto zjištění pro mě nebylo ani v nejmenším překvapující, přesto skličující. Nikoho by to nepotěšilo. Obzvlášť, když se dozvíte, že váš způsob přemýšlení, chování a prožívání se vlastně odchyluje od společenské normy. Najednou jsem měl pocit, že nikam nepatřím. Ale vzhledem k tomu, jakou jsem prošel osobnostní proměnou, a za tak krátký čas, mohl jsem čekat, že se něco zvrtne. Veškerá akce má svou reakci.

A teď jsem nervózně přešlapoval před dveřmi, chodíc sem a tam. Mé myšlenky byly jak na horské dráze. Jednu chvíli už jsem sahal po klice, plný odhodlání, že jimi protentokrát už projdu a v další vteřině jsem seděl na lavičce před nimi a sbíral odvahu se z ní, byť jen zvednout. A jakkoliv jsem se snažil přesvědčit sebe sama, že to přece není tak těžký úkol a že nad tím zbytečně dlouho uvažuji, hned na to se mi roztřáslo celé tělo.

„Chceš, aby šel někdo s tebou?" Trenér Ukkai, který už nějakou chvíli pozoroval mé rozpačité chování, se konečně zeptal.

Zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, jaká by byla má reakce, když bych jej uviděl a nechtěl jsem, aby mě trenér viděl brečet více než jedenkrát v životě.

„Zachránil jsi mu život. A to se nepovede jen tak někomu, takže si myslím, že obavy, které máš, jsou zbytečné." Poznamenal.

„To vím taky. Neměl bych si dělat starosti, neměl bych nad vším pořád dokola přemýšlet, ale nejde to. Nemůžu to vypnout. I když vím, že celé je to naprosto iracionální." Už poněkolikáté jsem si sedl vedle něj na lavičku.

„Kdo neprožil úzkost, ten to nepochopí." Zabořil jsem hlavu do dlaní a snažil se zklidnit svůj uspěchaný dech.

„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že někdo jako ty, umí být tak citlivý." Prohodil Ukkai s nezapálenou cigaretou v puse, nejspíš, aby ukojil svou touhu ji v nemocnici zapálit.

Nevěděl jsem co říct, a tak jsem neodpověděl.

„Myslím, že během tohoto týdne jsem zjistil, že každý člověk nemá jen jednu stránku. A stejně jako Kuroo, který nedokáže být vždycky tím frajírkem, který se na tebe vždycky šklebí přes síť, tak ani ty nejsi jen sarkastický všeználek. Když se pro něco rozhodneš, jdeš si za tím. Když vidíš, že někdo potřebuje pomoct, pomůžeš mu. Sice svým způsobem, ale ano. A stejně tak, když někoho miluješ, miluješ ho celým svým srdcem. Vím, že úzkostí jsem si sice neprošel, ale stejně jsem si jistý, že těmi dveřmi nakonec projdeš."