Číslo Jedna

#20 Kuroo Tetsurou

Probudil jsem se otupělý. Ani smutný, ani veselý, prostě jsem nic necítil. Nic by se mnou nepohnulo ani ničí smrt. Zní to strašně, ale i v takové krajní situaci bych v tomhle rozpoložení, v jakém jsem momentálně byl, nejspíš jen pokrčil rameny.

Chvíli trvalo, než se mi povedlo odlepit oči. Jakoby mi při každém pokusu o jejich otevření se do nich zasekávalo několik nožů. Párkrát jsem zlehka zamrkal a konečně se zadíval před sebe. Do nikam. V hlavě úplně prázdno. Vymeteno, jako po pořádné ráně do hlavy. Protřel jsem si kořen nosu a pomalu se posadil. Žádná pokrývka ze mě nespadla. Když jsem se zapřel rukama dozadu, nenahmatal jsem ani polštář, ani futon. Nepřišlo mi to divné. Nic mě nezaskočilo. Upíral jsem zrak dopředu. Na něco nebo na někoho, ale neměl jsem sebemenší tušení na koho nebo na co. Jen málokdy jsem zamrkal. Ani jsem se nepohnul. Byl jsem fascinovaný něčím, co tam nebylo. Nebo mě fascinovalo právě to prázdno? A fascinovalo mě to vůbec? Nedíval jsem se jen tak do neurčita, protože jsem prostě neměl lepší věc na práci? Možná jsem se zbláznil. Popravdě jsem byl naprosto nepoužitelný. Oči mě po nějaké době začaly pálit a tak jsem si je protřel.

Výstraha pro to, že brečet po nocích fakt není dobrý tah.

Záda mě bolela od toho, jak jsem ležel na tvrdé podlaze a v krku jsem měl vyschlo. Připadal jsem si jako stoletý umírající člověk. Vždyť už k tomu taky nemám daleko.

Zívl jsem. Možná bych si mohl ještě na chvilku lehnout. Jenom na chviličku, ještě se dospat a obětovat svá záda těm nechutně tvrdým parketám. Doufal jsem přitom, že alespoň kapička slunečního svitu sem dopadne, aby tu nebylo tak temno. I když... Co když jsem se probudil uprostřed noci? Ne. To se mi nezdá. Ještě nikdy se mi to nestalo. Venku musí být nejspíš jen pořádně zataženo. Možná dokonce i prší, kdo ví. Znovu jsem si zívl. Můj mozek nebyl schopný myslet na nic složitějšího, než je právě počasí.

Doufal jsem, že pro nás s Tsukishimou někdo brzo přijde. Už si docela dávají na čas. To si fakt nikdo nevšiml, že tam nejsme? Tsukishima? Ne. Kei. Zajímalo by mě, jestli ještě spí, nebo je mu ta podlaha stejně nepříjemná, jako mně.

"Ts-Keii?" zkusil jsem to šeptem.

"Kuroo?" ozvalo se z druhé strany rovněž potichu. Zněl ještě rozespale.

"Vzbudil jsem tě?"

"Ne. A já tebe?"

"Ne. Proč bys měl?"

"Nech to být."

Převalil jsem se na záda a protáhl se.

"Kuroo?" zašeptal znovu.

"No?" zašeptal jsem nazpět i když to nebylo vůbec nutné. Byli jsme tu sami.

"Myslíš, že pro náš přijdou brzo?"

"Snad jo." řekl jsem monotónně.

Chtěl bych se ho ještě na něco zeptat, jenže jsem nebyl schopen poskládat smysluplnou otázku, díky mé ranní otupělosti, která trvala déle, než bych si přál. Zároveň ale má otupělost bojovala ještě s něčím. Se studem. Bože bylo to tak trapné!

Oči mě nepálily jen tak, že se jim chtělo. Včera už toho bylo prostě moc. A to to vypadalo na pěkný den. Jenže když jste zamčení ve tmě v místnosti, úplně sami, začnete přemýšlet. To je ta nejhorší věc, co můžete udělat. Hlava se vám začne plnit těmi nejhoršími představami a věci, které se zdají jindy naprosto jasné, nebo jste s nimi smíření, najednou vyrostou do obrovského problému a nevidíte žádné východisko.

Těchhle věcí byla má hlava tak přeplněná, že jediný způsob, jak se těchto myšlenek zbavit, bylo je vypustit skrz slzy ven. Pláčete a nemůžete přestat a ani nechcete tolik brečet, ale myšlenky někdy nemají slitování. Vypouštíte ze sebe hlasité vzlyky, třese se vám celé tělo a nestíháte popadnout dech. Nemyslíte na nic. Snad jen na to, aby to skončilo a vy mohli usnout vyčerpáním s mokrými tvářemi a zavřenýma skleněnýma očima.