Číslo Jedna

#14 Kuroo Tetsurou

Něco mi uniklo. Určitě ano. V jednu chvíli u mě byl tak blízko, jako snad ještě nikdo a v té další se odtáhl, jako kdyby mu někdo zrovna pošeptal do ucha, že mám smrtelnou vyrážku. Už se mě ani nedotýkal. Jen seděl naproti s hlavou skloněnou a já neměl nejmenší tušení proč a co jsem udělal. Ani jsem nevěděl, jak se mám cítit. Smutně? To by bylo docela na místě, ale smutný jsem už byl a smutek se smutkem se míchat nedá. 

Jeho chování bylo divné, ale já na tom nebyl o nic líp. Spíš ještě hůř. Ale to jak mě předtím chytil za tvář. Jak se na mě díval. Jako bych snad byl nějaký zázrak. Takhle se na mě ještě nikdo nedíval a popravdě jsem ani nikdy necítil, že si to zasloužím. Jsem tak otevřený, že často řeknu přímo to, co si myslím aniž bych přemýšlel nad následky. Libuji si v popichování druhých. Umím provokovat a to opravdu dobře. Jsem mistrem ve lhaní, ale přesto své emoce neumím držet na uzdě. I přes to že je moje ego vysoké, umím si tohle všechno přiznat. Když o tom tak přemýšlím, jsem vůbec člověk? 

Tsukishima si nasadil brýle zpátky na nos a odvrátil se ode mě. Jak pohledem, tak celým tělem. Seděl teď na lavičce tak, jak se správně má, zády opřený o opěradlo a s nohama na zemi, a koukal dolů dopředu na šedý štěrk, který pod jeho teniskami zakřupal. Nemohly mi uniknout jeho lehce narůžovělé tváře. Už jsem se v něm vůbec nevyznal. Jeho chování si protiřečilo s jeho gestikulací. Otočil jsem se na lavičce zády k němu, rukama jsem si objal kolena a hlavu opřel o ně. Sice jsem byl smutný, ztracený, nevěděl jsem co bude dál, ale byl jsem zároveň zklidněný. A přiznávám, že mě z toho šoku a chaosu v mé hlavě, který se nakonec vydral na povrch, vytáhl právě ten, ke kterému jsem se teď otočil zády. Sakra. Otočil jsem se zpátky. Od někoho takového bych se odvracet přece jenom neměl. 

"J-jak ti je?" zamumlal Tsukishima najednou.

"L-líp." vykoktal jsem ze sebe a snažil se, aby to znělo monotónně. K mé smůle to však vyznělo spíš jako bych neměl daleko k dalšímu záchvatu pláče. Ale nelhal jsem mu. Mé srdce se zase nahodilo do normálního režimu a psychicky jsem se alespoň přestal tak hroutit. 

Tsukishima přikývl, chvíli ještě nepřítomně zíral na zem a pak se hlasitě nadechl a s výdechem pronesl:

"Měli bychom jít." Vstal z lavičky a věnoval mi prázdný pohled. Proč je najednou tak chladný? 

"Ne. Běž sám." Fajn, jestli si budeš hrát na ledovou královnu, tak já taky.

"Když se vrátím bez tebe, tak či tak tě budou hledat." Zvedl jedno obočí.

"Tak nechoď ani ty. Vyřešeno." Odsekl jsem, ale pak mi to došlo. 

"Promiň. " vstal jsem a obešel jej a s rukama v kapsách jsem se vydal přes park. Neuvědomil jsem si, že je mu zle. Že ještě před nějakou hodinou se o mě opíral tak, jako já o něj před pár minutami.

"Tak na mě sakra počkej." Ozvalo se za mnou zasyčení.

Zastavil jsem se. To, že jdu zpátky k té nemocnici dělám jen kvůli němu. Taky jsem sem jel jen kvůli němu. Všechno kvůli němu. Sám jsem se tam nechtěl vrátit.  K tomu zrádci Ukkaiovi.  Ke svému trenérovi. K nikomu. Ale on za mnou běžel a držel mě v náručí když mi bylo nejhůř. Musel jsem mu to nějak splatit. Nerad někomu něco dlužím. Obzvláště někomu takovému, jako je on.

Dohnal mě a já ho nechal jít přede mnou. Nepochyboval jsem o tom, že zná cestu zpátky. Nebo spíš jsem v tom tajně doufal. Ulice, kterými jsme šli, jsem vůbec nepoznával. Vážně jsem běžel právě tudy? Loudal jsem se za ním, co to jen šlo. I přes to, že jsem si slíbil, že se vrátím zpátky, docela značná část mého mozku náhle znovu začala pochybovat o tomto přesvědčení. Má zlost zase nabrala na obrátkách a i když jsem měl věčně studené prsty, měl jsem pocit, že samým horkem, které se mi rozlilo po celém těle, vybouchnu vzteky. Mé kroky se zpomalovaly, jak jsem prožíval smutek a zlobu zároveň. To už bylo moc i na mě a to vydržím dost. Divili byste se. 

Zastavil jsem. Ruce zatínal v pěst, až mi křupaly klouby a zrak jsem upíral dolů na chodník. Nikam nepůjdu. Promiň Tsukki. Nemůžu. Nedokážu se vrátit k lidem, kteří mě zradili nebo se mnou zacházejí jako s postiženým.  Budou mi dále ulevovat a můj volejbal potom bude stát za nic. 

Kdyby šel dál. Kdyby se neohlédl, neměl bych mu to za zlé. Alespoň bych mohl zmizet. Vypařit se. Nějak dojet městskou na internát a na pár dní se zamknout v pokoji a nevylézt. S nikým nepromluvit a žít nějakou dobu za zataženými žaluziemi bez denního světla. Utéct před okolním světem. 

"Kuroo..." uslyšel jsem jeho hlas. Najednou stál tak blízko u mě. Sbohem myšlenko na dny plné blažené samoty!

"Podívej se na mě." řekl důrazněji, přesto to neznělo naštvaně. Bože, připadal jsem si jako dítě, které se zrovna popralo o to, kdo si bude hrát s legem a dospělí mu za to domlouvají. 

"J-já nemůžu." zavrčel jsem. Chodník. Soustřeď se na chodník. Na tu nudnou šedou plochu, co máš před očima. 

"Ale můžeš." 

Prožil jsem totální zatmění. Mozku, zraku, všeho. Celým tělem mi projela nejdřív vlna šoku a následně silná vibrace, jako kdyby mě právě zasáhl blesk a ta síla mě vynesla deset metrů do vzduchu. Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového zažiji zrovna já. Ani v těch nejdivnějších, nejšílenějších snech a to jsem jich měl tolik, že mě to kolikrát donutilo si říct proč. 

Zůstal jsem strnule stát s rukama volně visícíma podél těla a v hlavě jsem měl prázdno. Úplně. Jako kdyby se můj mozek sebral a odjel na Havaj. Nemohl jsem dýchat. Myslel jsem si, že když se o to pokusím, něco se tím pokazí. A to jsem... nechtěl? Cítil jsem jeho ruku na své tváři a intuitivně zavřel oči. Bylo to tak intenzivní. Tak procítěné. Jakoby už o tom přemýšlel delší dobu. Jak ho ta myšlenka musela ubíjet! Nechtěl jsem ho zklamat. Chtěl to udělat a udělal to. A dělal to dobře. Byl něžný a dravý zároveň. 

A mi se to líbilo. 

"Když já můžu taky." dořekl nakonec, když se odtáhl od mých rtů s hořícími tvářemi. 

Zíral jsem na něj v totálním v šoku. Do háje, slušelo mu to, když se červenal.

"A-ale..." nezmohl jsem se vůbec na nic. V hlavě mi běželo tolik myšlenek, jako chodců na Shibuyi, když je zelená. Tak rychle se spustily.

"Jdeme." Bez rozmýšlení se chopil jak iniciativy, tak mé ruky a táhl mě dál po ulici, což určitě nebylo snadné. Mé nohy a v podstatě celé mé tělo ztuhlo, jakoby mě někdo zalil do betonu.

"Snad jsem tu cestu po tomhle nezapomněl." uchechtl se, podrbal se nervózně na zátylku a přidal do kroku, takže i já jsem musel zrychlit i když s velkou námahou.

Choval se zvláštně. Jako někdo úplně jiný, ale svým způsobem to bylo fajn. Chová se tak, když je s lidmi, co má rád? Chce mi snad ukázat svou slabou stránku? Někdo jako je Tsukishima Kei? Ale po tom, co se před pár chvílemi stalo, bych se nedivil. Ode dneška už napořád nás bude spojovat ten moment. Ten naprosto ulítlý, šílený a tak spontánní okamžik, který se pro nás oba stane nezapomenutelným. Už se to nedá vrátit zpátky a byl jsem si jistý, že on to věděl taky.  

Sakra Keii. Jak to bude dál?

Stiskl jsem jeho ruku pevněji. Nepouštěj mě. Už jsem nechtěl být sám.