Číslo Jedna

#32 Kuroo Tetsurou

Poznámka autorky na začátek: Pro prožitek si prosím pusťte tuto písničku. Psala jsem to, když jsem ji poslouchala. Myslím, že se ke kapitole hodí. Další poznámka k této části nebude.

„Cožpak si vážně myslíš, že na tobě někomu záleží?"

„Vážně si myslíš, že tě někdo hledá? To jsi mě teda ale pobavil!"

Sklapni.

„Vždyť jsi všem naprosto ukradenej, copak to nevidíš?!"

„Jim je jedno, že tě to bolí, je jim jedno, jak moc trpíš. Vzpomínáš? I tobě samému je to vlastně jedno."

Nech mě na pokoji.

„Jak moc naivní jseš? Opravdu věříš tomu, že tě někdo pochopí?"

„Ne. Nikdy ti nerozuměli a nezáleželo na tom, jak moc jsi trpěl. I kdybys to vykřičel do světa, nikdo ti neporozumí."

On ano. Rozumí mi. Vím to! Jsem si tím jistý!

„To snad ne. Ty fakt věříš, že tě najde? Ten už na tebe přece dávno zapomněl!"

Ne...

„Vždyť ani nevíš, jestli tě miluje! Ale víš co, já budu tak velkorysý a prozradím ti to, chceš? Určitě chceš."

Nechci.

„Tak tady to máš: je to lež. Nikdy tě nemiloval. Jen tě vodil za nos, jen se snažil se ti dostat pod kůži a do srdce, aby ho posléze mohl rozbít na miliony malinkých kousíčků! Ó jak nádherný pocit to je, tohle někomu způsobit!"

Přestaň!

„Umřeš tady. Na lavičce v neznámým parku, sám, nikým nemilován a svým vlastním otcem opovrhován. Umřeš tady jako bezcenná loutka dospělého světa. Jako padlý hrdina."

Prosím stop! Běž pryč! Nechci tě tady! Vypadni!

„Copak? Snad nebudeš plakat?"

DOST!

Otevřel jsem oči a zamžoural do tmy. Schoulil jsem se ještě více do klubíčka, třesoucí se zimou na studené dřevěné lavičce s hlavou plnou nočních můr. Hlasy v mé hlavě mě neskutečně vyčerpávaly a vlastní vůlí se mi je nedařilo utišit, naopak ještě více sílily. Nechal jsem si je vpustit do hlavy, ovládnout mě. Už nemám sílu. A už si ani nemyslím, že ji mám.

Posadil jsem se a sykl bolestí. Při každém pohybu, každém nádechu jsem trpěl. Bolest mi vystřelovala z břicha až do celé šířky zad a do čela, kde dosáhla vrcholu. Dělo se tak při každém úderu mého srdce, které bilo zase o něco rychleji, než jsem dýchal – kéž bych ho nemusel mít.

Kdybych ho býval neměl, nic bych necítil.

Žádný smutek, žádný strach, žádné zklamání.

Neměl bych zlomené srdce, nic by mě nezlomilo.

Už nikdy bych nemusel plakat.

Ale ani se radovat...

Ale radost mi vlastně byla téměř cizí.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ji prožil naposledy.

A co to vůbec je? Chvilkový stav, kdy si myslíte, že je všechno v nejlepším pořádku a v příští vteřině se znova sesypete?

Jestli je to tohle, tak děkuji, nechci.