Číslo Jedna

#2 Kuroo Tetsurou

Pohybující se tmavé skvrnky. Pomalu nic jiného jsem neviděl. Kde to jsem? Zápas už skončil? Vyhráli jsme? Co se stalo? Hlava se mi točila a bylo mi špatně od žaludku. Celé tělo jsem měl jako z kamene a zrovna dvakrát dobře se mi nedýchalo, jakoby mi někdo na hrudník položil deset cihel. Obraz přede mnou se po chvíli konečně začal vyjasňovat. Najednou bylo všude plno bílé, až mě z toho rozbolely oči. A taky nezvyklé ticho. Kde to sakra jsem? Protřel jsem si obě oči. Dokonce i ruce jsem měl těžké. Zvláštní.

Ne. To ne. Co dělám ve špitále? Konečně jsem zaostřil. Na rukou jsem měl napojené kabely a na obličeji? Dýchací přístroj?! Jako vážně? Dostaňte mě někdo odsud! Co se to děje?! Připadal jsem si jako součástí nějakého tajného vědeckého experimentu. Za chvíli sem někdo přijde a řekne mi, že mám superschopnosti a jenom já můžu porazit nějakého zlého týpka, který se jako na zavolanou objevil. Bože jak já takovýhle příběhy nesnáším. 

Můj mozek panikařil, ale mé tělo nebyl schopno se zvednout. Rozhlédl jsem se po pokoji. Nebo spíš mučírně? Pokoji smrti? Možná bych měl své kreativní myšlení alespoň pro teď vypnout.

Proč tu nikdo není? Mí rodiče tu nejsou a ani nebudou, to jsem věděl. Žiju na internátu a rodiče se odstěhovali na druhou stranu země. Jak by o tom mohli vědět? Snad je nikdo nekontaktoval.  Ale alespoň Kenma nebo Lev, nebo kdokoliv jiný z týmu. Proč tu nejsou? Celé mé tělo se začalo chvět. Strach? Nervozita? Nerozuměl jsem ničemu.  A co to mám sakra na sobě? Nějaká bílá věc, kterou tu nosí všichni. Umírám snad, že tohle musím nosit? Klidně bych tu ležel i nahý, ale ne v tomhle rubáši.  Kde je můj dres? Pomalu jsem otočil hlavu doleva. Díkybohu byl složený na židli vedle. Alespoň něco. Zhluboka jsem se nadechl a v hrudníku mi opět píchlo. Někde za mou hlavou něco nepříjemně zapípalo a do minuty se tu objevila sestra, jako v nějaký hodně špatný telenovele. Zkontrolovala právě ten přístroj nad mou hlavou a díkybohu to nesnesitelné pípání konečně skončilo. Nevydržel jsem to a hned využil příležitosti. Nemůžu tu ležet moc dlouho. Přišel bych o stipendium. Sundal jsem si tu šílenou věc, do které jsem dýchal a zeptal se: 

"Prosím vás, kdy budu moct odejít?" Můj hlas zněl spíš jako šepot.

Sestra se na mě podívala a nasadila mi přístroj zpátky. 

"Musíme vám udělat testy. Jestli všechno půjde dobře, můžete být doma zítra večer." usmála se. Jestli se snaží být milá, tak to na mě nezabírá.

Tohle mi jako odpověď stačilo. Ještě že tak. Dostanu se odsud. Zase budu trénovat a všechno se vrátí do starých kolejí. Jeden den tu nějak přežiju. 

"Stalo se vám to, že jste zkolaboval, ještě někdy jindy?" zeptala se teď pro změnu ona a dala si jeden pramen vlasů za ucho.

Zavrtěl jsem hlavou. 

"Dobře." přikývla. "Za chvíli se za vámi někdo staví." oznámila když odcházela, jakoby jen tak mimochodem.

Zadíval jsem se na druhou stranu ven z okna. Oranžové slunce zrovna zapadalo, ale i přes to pár jeho paprsků pronikalo ke mě do pokoje. Zítra odsud vypadnu. Ještě že tak. Nesnáším nemocnice. Připomínají mi spoustu věcí, kterých se bojím. Takže jsem zkolaboval jo? Jak to? Nikdy mi nic nebylo. 

Pamatuju si jenom to, že jsem byl na zápase, hráli jsme proti Bokutovi a jeho týmu, ale pak... co se dělo pak? No jo, vedli jsme a pak byla přestávka. A jenom matně si vzpomínám na to, že jsem na tribuně někoho zahlédl. Ale kdo to jenom byl? 

Z myšlenek mě vytrhl až doktor, který mě přišel zkontrolovat. Kromě všech těch hadiček, které mi vedly z rukou a té masce na obličeji jsem zjistil, že na hrudi mám nalepené čtyři elektrody. Cítil jsem se tak paralyzovaně. Nemohl jsem se ani hnout, ale doktor řekl, že prý si nemám dělat s ničím hlavu a že ty kabely jsou tu proto, že to chtěl trenér. Chtěl prý vědět, jestli budu v absolutním pořádku na další zápasy. Proto tohle všechno. Zatraceně! 

"Vypadá to, že je všechno v normálu. Nejspíš to bylo z vyčerpání a váš trenér a tým si dělají zbytečné starosti. Zítra vás pustíme." řekl, zatímco si něco zapisoval. 

"Nebolí vás někde?" zeptal se ještě. Nejspíš jen proto, aby měl jistotu. 

Zase jsem jenom zavrtěl hlavou a on jen přikývl. Pak dopsal ještě poslední tečku a odešel. Tak to by bylo. Teď už jenom vydržet jednu noc. Ta věc přes pusu mě vážně začínala štvát. Co by se stalo, kdybych si ji sundal? Ne. Radši ne. 

Proč jako na potvoru nemůžu usnout? 

Museli jsme vyhrát. Měli jsme dobře našlápnuto na vítězství.  Mohl bych napsat Kenmovi. Kde mám mobil? Super. Někdo byl tak chytrý a položil ho na noční stolek vedle. Fajn, ale jak se k němu natáhnu? Zvědavost, ale byla silnější, než moje pohodlí. Sundal jsem si masku a pomalu se posunul směrem ke stolku. Sakra! V hrudi mě znova píchlo, jakoby mi tam někdo zajel nožem. Přestal jsem. Nejspíš jsem špatně ležel. Natáhl jsem se pro mobil a lehl si zpátky. Třicet zpráv? Napsal mi každej z týmu! No páni! Někteří dokonce víckrát. Rozklikl jsem jednu z Levových zpráv. Tu, která mi přišla jako první. 

Čau Kuroo! 

Snad je ti líp. Bylo to hrozný... 

Každopádně zápas byl odloženej. Bokuto ani nikdo z Fukurodani nebyli po tom, co se stalo schopní hrát a popravdě ani my. Další termín zápasu je za měsíc! 

Rozmetáme je!  

Cože?! To to vážně bylo tak hrozné, že kvůli tomu museli zrušit zápas? Kvůli mně? Nepřehnali to trochu? No. Alespoň budu mít víc času na to se pořádně připravit. Chtěl jsem mu na to něco odepsat, ale jakmile se mé prsty dotkly klávesnice, v hlavě jsem měl úplně prázdno. 

Mobil jsem položil před sebe a znovu jsem si nasadil masku. Cítil jsem jak dýchám čistý vzduch, kterého jsem ještě nikdy neměl šanci se nadechnout. Opřel jsem se a zavřel oči. Měl jsem pocit, že padám. A nikdo mě nechytá, protože tu nebyla zem, na kterou bych dopadl. Ale potom se ozvala rána. Rána. Ani nevím odkud, ani co bylo její příčinou. 

Počkat... co dělám na turnaji? Stál jsem na hřišti, všichni křičeli mé jméno. Vyskočil jsem abych zablokoval soupeřovu ránu. Jako vždycky se mi to povedlo. Ušklíbl jsem se. Všichni tleskali a já se rozhlédl po celé hale, jako vítěz, kterým jsem také byl. Ale všichni byli pryč. Spoluhráči, trenéři, fanoušci. Všichni. Byl jsem tam sám a míče na mě létaly odnikud, z rukou neznámého a já vždycky musel vyskočit, abych je zablokoval. I když jsem si z celého srdce přál přestat s tím, nemohl jsem. Moje nohy si dělaly co chtěly, stejně tak mé ruce. Neposlouchaly mě. Blok. A další a další. Přestaňte! Přestaňte prosím! Nechte toho!

V tu chvíli jsem se probudil do šera. Co to mělo znamenat? Protřel jsem si oči a mé tělo se z celého toho napětí pomalu začalo uvolňovat. Tohle už nechci nikdy snít. Nikdy se mi noční můry nezdály. Popravdě jsem neměl moc snů. Nebo měl, ale neuvědomoval jsem si to? Otočil jsem se na bok směrem k oknu a koukal na svítící město, které nikdy nespí. Viděl jsem jak lidé rozsvěcejí a zhasínají světla, jak jedou autem domů, míjejí se na ulicích, jí, mluví, sedí a na všechno jim svítí měsíc. 

Měsíc. 

Už vím, koho jsem viděl.