Číslo Jedna

#18 Kuroo Tetsurou

Užívejte třikrát denně. Dětská dávka: půl tablety dvakrát denně. Tento přípravek slouží k podpoře krvetvorby a stabilizuje činnost srdce (krevní tlak). Užívejte podle pokynů lékaře nebo lékárníka!

Zíral jsem na plato s tabletkami a chtělo se mi zvracet. Nic mi není, tak mě nechte být. Tohle nepotřebuji. Je mi fajn, to vy mě ničíte. Já se o tohle neprosil. Odporné bílé pilulky, kdo ví, co v tom je. Tomu, co píšete na obalu, nevěřím ani slovo. Dokud jsem hrál volejbal, všechno bylo v pořádku. Když jste mě začali omezovat, pak ten naprosto šílený, hrozný nápad mě odvézt na prohlídku, to si myslíte, že nejsem člověk? Že toho na mě nemůže být taky hodně? Jsem osmnáctiletej kluk! Myslíte si, že mám jednoduchý život, který se točí jenom kolem volejbalu, školy a kámošů? Sice se snažím vypadat bezstarostně, ale to je jenom na pohled. Dělám to kvůli ostatním, nechci aby si dělali starosti. Vždycky jenom kvůli nim.

Tak mi někdo řekněte, čím jsem si tohle zasloužil? Ne, i kdybyste mi to řekli, stejně bych vám odporoval. Na to jsem příliš tvrdohlavý.

"Do háje." zaklel jsem a projel si rukou vlasy. Hlasitě jsem vydechl a zavřel oči. Už zase jsem začínal cítit ten známý knedlík v krku. Spěšně jsem se rozhlédl po místnosti a cítil jsem, jak se mé oči plní slzami a já se snažil je zadržet, co nejdéle to šlo. Ani jsem netušil, proč jsem se tak rozhlížel. Seděl jsem v koupelně na studené bílé zemi vykládané kachličkami a bylo tu takové ticho, že jsem slyšel vlastní zadrhávající se dech. Do nějakého z umyvadel na levé straně koupelen odkapávala pomalu z kohoutku voda. Na co jsem čekal?

Panebože nehraj si na blbého Tetsurou! Moc dobře víš, co ti právě teď přišlo na mysl! Na koho jsi právě teď myslel! Tak proč tu teď není? Chci ho. Potřebuji ho. Chtěl bych cítit jeho dotek, jeho dech, jeho nezapomenutelnou vůni, kterou stále neumím popsat! Aby se na mě podíval, jenom jeden pohled. Klidně jen na pár sekund. Je mi to jedno, že je kluk a že o něm říkám takovéto věci. On jediný tam byl, když mi bylo nejhůř. Dokonce k mému vlastnímu překvapení a štěstí po mně nechtěl vysvětlení. Přál jsem si, aby mě objal a nic neříkal. Jenom mě držel, hlavu mi pokládal do vlasů a tentokrát bych mu řekl všechno bez tajemství. Všechno bych mu vysypal. Dokonce i to, že pro něj mám od včerejšího dne slabost.

Ale ukazovat nebo prozrazovat slabosti se nevyplácí.

Zvuk plastu se roznesl po celé umývárně. Nevydržel jsem to a balení prášků vymrštil vší silou proti protější zdi. Byl jsem zmatený. Už zase. Poslední dobou se to stávalo nějak často. Ale co zmůžu tím, že tu budu jen tak sedět a litovat se? Žádné řešení mě nenapadlo a tak jsem vstal. Prášky, které skončily v protějším rohu, jsem sebral ze země a schoval do kapsy. Ony za to nemohly.

Pohled mi zavadil o můj odraz v zrcadle, když jsem se vracel ke dveřím. Viděl jsem člověka, kluka, který byl ještě před pár dny naprosto šťastný. Teď si na to musel hrát. Ne, že bych v tom neexceloval. Byl čas. Čas si zase nasadit masku. Všem nastavovat bezstarostný, veselý a uvolněný obličej. Nikdo si nikdy mého předstírání nevšiml. Ani jsem to nikdy nijak zvlášť netrénoval. Jen posledních pár dní. Dával jsem ostatním lidem kolem mě pocit, že se nic neděje a když ho měli oni, najednou jsem ho měl i já. Pomáhalo mi to přestat myslet na to, co mě trápí.

Usmál jsem se. Tak. Čas být zase na chvíli v pohodě.

***

Dalších pár dní probíhalo překvapivě v klidu a normálně. Hráli jsme volejbal, jedli, spali a zase hráli. Jako bychom nežili pro nic jiného. A bylo to tak krásné. Moje srdce se nejspíš vzpamatovalo ze své kocoviny a zase fungovalo tak, jak mělo. Možná to bylo tím, že jsem na to až tak nemyslel. Snažil jsem se být pořád obklopený lidmi a to se mi dařilo, aniž bych musel já sám usilovat o jejich pozornost. Byli kolem mě pořád. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je kvůli mému kolapsu.