Číslo Jedna

#36 Tsukishima Kei

Seděl jsem na posteli, neschopen se pohnout. Neschopen mrkat, dýchat. Dokonce i mé srdce jako kdyby snad přestalo bít a ve vzduchu dozníval jen zvuk cvaknutí kliky, jak Tetsuroův otec odešel a můj zrak se vyjasnil, aniž bych si to uvědomil. Jako zázrakem.

Zázrak. Bylo to skutečně tak? Není to jen milosrdná lež? Ale proč by...?

S vytřeštěnýma očima jsem hleděl před sebe na bílou stěnu a před očima se mi objevovaly pohybující se šedé skvrnky, jako když se podíváte na nebe a zamrkáte.

Nic. Nedokázal jsem brečet ani se smát. Emoce zmizely. Nedokázal jsem to pochopit.

Jak je to pro všechno na světě možné?!

To, že se mi vrátil zrak jsem si tehdy téměř neuvědomil, neboť tento fakt byl zcela přebit něčím daleko silnějším, než abych se radoval z toho, že jsem neoslepnul napořád.

„Jsi v pořádku?" ozval se hlas anděla strážného tak znenadání, až jsem málem nadskočil.

Poprvé jsem mu pohlédl do tváře a valnou chvíli jsem si nedokázal přiznat, že ten hlas patří právě jemu. Nešlo říct, že bych si ho představoval jinak, popravdě jsem si o něm téměř žádnou představu o tom, jak vypadá, nevytvořil. Neměl jsem na to myšlenky. Popravdě jsem je neměl ani teď.

„Vypadám jako že jsem?!" vyjel jsem na něj. A až teď jsem si uvědomil, že tím dost riskuji, neboť byl opravdu urostlý a kdyby chtěl, mohl by mě roztrhnout jak hada holýma rukama. A v té černé, kterou nosil, vypadal ještě děsivěji, jako nějaký agent či co.

On se však jen v klidu posadil na židli vedle mé postele a zhluboka se nadechl.

„Takže už to víš." poznamenal klidně a s jakousi úlevou.

Jeho chování mě dočista vykolejilo. Předtím jsem byl pořádně rozhořčený, naštvaný na celý svět, ale teď, když se zachoval tak klidně, jsem najednou nevěděl, jak bych se měl cítit.

Místo dalších slov jsem tedy sklopil hlavu ke dlaním a jen přikývl. Přesto mě na prsou tížila obrovská křivda. To, že mi zamlčeli že Tetsurou žije a nechali mě utápět se ve vlastních úzkostech a depresích, vyplakat si oči a spát mnoho hodin, abych zapomněl.

„Chtěli jsme ti to říct tak brzy, jak jen to bude možné..." odmlčel se. Z jeho hlasu bylo slyšitelné, že si to uvědomuje.

Tak proč až teď?

Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu zpříma do očí. Nechtělo se mi mluvit, tak jsem doufal, že z mých očí a výrazu vyčte, na co se jej chci zeptat.

„Nepřivezli ho úplně v dobrém stavu."

Naprázdno jsem polkl a nehty zaryl do sněhobílé přikrývky. Cítil jsem, jak mě začínají pálit oči a rychle jsem si je protřel, abych potlačil ten úzkostlivý pocit.

Anděl strážný se zhluboka nadechl a pokračoval. Na jeho obličeji se k mému úžasu neobjevila žádná vráska. Obdivoval jsem jeho sebekontrolu. Takovou jsem taky míval, než jsem se zamiloval. Kupodivu mi nechyběla.

„Prý jej museli resuscitovat, než jej nahodili zpátky. Nakonec se jim to díkybohu povedlo. Ale ta podlitina, kterou měl na břiše...no nebylo to vůbec jednoduché."

Z mého podvědomí se ozvalo souvislý tón. Takový, který vydá přístroj, když je člověk mrtvý. Přejel mi mráz po zádech. Křečovitě jsem zavřel oči a skousl si spodní ret, soustředíc se na to, abych ten tón znějící v mé hlavě co nejdříve zastavil. Nechtěl jsem to slyšet. Ani si to představovat.

Ale byl jsem hrdý. Zvládnul to. Nikdy jsem nebyl na nikoho více hrdý než teď.

Ucítil jsem slzu, jak stéká dolů po mé tváři. Nechal jsem ji běžet.

Znova jsem se mu zadíval do očí, aby věděl, že může pokračovat. Musel jsem slyšet, jak to bylo dál. Dychtil jsem po pokračování.

„Zjistili mu ale arytmii, která nejspíš způsobila ten kolaps, takže museli hned provést operaci, protože další záchvat by už nejspíš nepřežil." zase se odmlčel.

„A-ale proč se mu to vůbec stalo? Vždyť přece na to něco musel brát, ne?"

Anděl strážný zavrtěl hlavou a já vytřeštil oči.

„V jeho batohu se našla celá, nerozbalená krabička. Nejspíš si ji vzal s sebou, aby jej nikdo nehledal právě z toho důvodu, že může zkolabovat. Ale proč to udělal, to nevím."

Ale já to věděl příliš dobře. Bohužel.

Nechtěl nikoho zklamat. Chtěl být číslem jedna napořád. Číslo jedna není jedničkou jen tak. Vyžaduje to být vůdce, ten, na kterého se můžete vždycky spolehnout, ten, který vás nikdy nezklame, je silný a nikdy ho nic nezlomí.

Jenže Tetsurou to neunesl. Ne, že by nechtěl, ale nemohl. A to ho ničilo. Čím dál více se vzdaloval tomu, kým chtěl být a kým ho chtěli ostatní. Jediné, co měl, byla přesvědčivá, avšak tenká maska. A stačilo opravdu málo, aby se rozbila, a i když se ji snažil neustále nějak zalepovat, stejně nevydržela.

Ale nikomu bych to neprozradil. Věděl jsem, že on by to nechtěl.

„Ale proč jste mi to neřekli už dříve?" vypadlo místo toho ze mne.

„Nevěděli jsme, jak na tom bude po operaci a pár dní po ní jsou vždycky kritické." Přiznal. „Nikdo tě samozřejmě nechtěl nechat trpět, ale kdybychom ti sdělili, že přežil a po pár dnech už by to nebyla pravda, bylo by to pro tebe ještě mnohem horší." Vysvětlil a já přikývl. Tohle mě nenapadlo a už jen z té představy, že by se to skutečně stalo, se mi zamlžilo před očima.

Tak moc jsem si ho přál vidět. Pocit že ten, kterého mám nadevše rád, žije. Nezabil jsem jej. Přesto jsem se nemohl zbavit jakéhosi pocitu viny, tížícího mě na prsou.

Vina, že jsem jej nechal utéct. Že jsem ho neochránil, ať už mu ty modřiny způsobil kdokoliv. Sice jsem jej našel, ale kdybych se....

„Kdybych se tam objevil dřív..."

„Nic by se nezměnilo." skočil mi do řeči. „Navíc mě stejně udivuje, žes ho našel tak rychle jen s pomocí jeho telefonu. Určitě v tom muselo být něco, nevím, co ale nějaké tajemství, nebo možná intuice. Něco, co bylo jen mezi vámi dvěma."

Hleděl jsem do země. Bylo. A bylo toho více než dost. Kdyby tenkrát Tetsurou nezabloudil do onoho parku, nepřišel bych na to. Ale rozhodně to nebyla sázka na jistotu, že tam bude. Bylo to to první, co mě napadlo. Vsadil jsem na to všechno. A ono to vyšlo.

„Díky." Řekl jsem jen. „Díky za všechno."

„Je to má práce." Odpověděl tak, že už to více klišoidní být nemohlo.

Zvedl se. Zřejmě vycítil, že se náš rozhovor schyluje ke konci. Ale já měl na jazyku pořád ještě jednu otázku.

„Prosím..." odkašlal jsem si a zvedl hlavu „mohl bych ho vidět?"

„Už jsem si myslel, že se snad ani nezeptáš." Anděl strážný se pousmál. „Promluvím s jeho otcem, ale myslím, že poté, co jsi mu zachránil syna, bych se hodně mýlil, kdyby řekl ne."

Cítil jsem, jak se červenám, takže jsem zase rychle sklopil hlavu k rukám, aby to neviděl. Zrovna před ním jsem se červenat nechtěl.

Už otevíral dveře, když jsem se rozpomněl ještě na něco.

„Počkejte!"

Zarazil se.

„Kdo vy vlastně opravdu jste?"

„Ne všichni nosíme bílé pláště."

A ne všem jsou vidět křídla.