Číslo Jedna

#9 Tsukishima Kei

Myslel jsem, že umřu. V jednu určitou chvíli jsem to myslel doopravdy. Trénink. Už vím, proč je Bokuto tak dobrej, ale nikdy bych si nemyslel, že ho trénuje takové monstrum! Po dvojitém výklusu mezi nimiž jsme se protahovali jsem začínal cítit, jak mě bolí záda. Chvíli jenom tak sem tam, ale když jsme měli potom vyskakovat na smeče a na bloky, myslel jsem si, že se samou bolestí pozvracím. Jejich trenér mě skenoval pohledem. Na malou chvíli jsem uvažoval nad tím, že má snad místo zorniček dva lasery. Až tak mi byl jeho pohled nepříjemný.

Byl sice malý, starší s bílými vlasy, ale o něco chudší než Nekomata a s křehkými brýlemi na očích vypadal naprosto neškodně, ale tohle všechno si lehce vykompenzoval svým tréninkovým přístupem. Nevím, jestli jsem byl jediný, ale měl jsem pocit, jakoby si snad myslel, že jsme stroje s neomezenou energií. 

Jak jsem předpokládal, Kuroo nepřišel, ale náš trenér taky nikde, ne že bych si stěžoval, ale tímto jsme jím byli doslova vhozeni do spárů téhle obří sovy, která nás unášela proti větru a my s tím nemohli nic dělat. Ale skončili jsme tam opravdu všichni? Zadíval jsem se na Hinatu a Kageyamu. Tihle dva by tam nespadli nikdy. Moment. I Daichi, Asahi a Suga se drželi a Nishinoya, Tanaka a dokonce i Tadashi jim byli v patách. Tak kdo byl ten, co byl proti větru? Byl jsem to jenom já sám. Sakra.

To mě nakoplo a bolest najednou byla ta tam. Nedokázal bych snést pomyšlení, že bych byl jediný, kdo by neuspěl. Ne. Před třemi týdny se mi to povedlo a všichni z týmu to viděli. Dokonce i ti z té prokleté Shiratorizawy. A jestli jsem to včera dokázal i před Kurooem s Bokutem, dokážu to i teď. Blok. Smeč. Podání. Přihrávka. Do každého jsem dal všechno. Jako na zápase, jen s tím rozdílem, že tady jsem soupeřil sám se sebou.

Jenže když trénink skončil, byl jsem naprosto hotový. Jen jsme uklidili halu, lehl jsem si na zem a mým jediným přáním bylo z ní nevstat. Naštěstí se mnou nikdo nemluvil. Ležel jsem natažený na parketách se zavřenýma očima a snažil se nemyslet na bolest zad, která mi teď začala vystřelovat do pravé nohy. Marně. Převaloval jsem se a hledal polohu, ve které bych vydržel alespoň deset minut. Díkybohu se našla. Musel jsem sice ležet na břiše, ale ta úleva, která mě zaplavila, byla tak silná, že jsem se naprosto uvolnil.

"Hej!" uslyšel jsem zašeptání. Nechtělo se mi otočit ani v nejmenším. Tak hezky se mi spalo a chtěl jsem v tom i nadále pokračovat.

"Tsukishimo." ten šepot jsem teď uslyšel těsně u svého ucha. Proč někdo něco chce zrovna teď a zrovna po mně? Otočil jsem hlavu na druhou stranu.

"Všichni jsou pryč." řekl hlas. To mi ale momentálně bylo naprosto ukradené. 

"Nech mě spát." zamumlal jsem jenom k neznámému za mými zády a ruce si složil pod hlavu. Ten někdo mi zatřásl s ramenem. 

"Nech mě být!" naštvaně jsem ho setřásl, ale i přes to jsem otevřel oči. Fajn. Tak teď už neusnu. Ležel jsem tváří přilepenou na studené dřevěné podlaze a pohledem hypnotizoval prázdnou tělocvičnu přede mnou. Cítil jsem se tak otupělý. Nemohl jsem pohnout jediným svalem a ani jsem se o to nepokoušel. Zabručel jsem. Nezajímá mě kdo- ! Můj tok myšlenek se zastavil jako mrknutím oka, když se Kuroova hlava objevila tak blízko přede mnou, až jsem leknutím málem vyjekl. Nakláněl se nade mnou a já mu hleděl přímo do jeho tmavých očí, až jsem měl strach, že mě vtáhnou do sebe a já se nedostanu už nikdy ven. Zamrkal jsem. Jeho rty byly mírně pootevřené, jakoby nad něčím užasl. Tohohle jsem si všiml jen okrajově. Nedokázal jsem ale opustit jeho oči. Snad poprvé jsem viděl do obou, nezakrytých neposlušnou ofinou. Byly tak velké. 

"C-co tu děláš?" vydal jsem ze sebe poté, co jsem se trochu vzpamatoval. 

Kuroo zavrtěl hlavou a jeho obličej zmizel.

"Nemůžeš si lehnout jinak? Bolí mě za krkem od toho, jak se skláním." Ozvalo se za mnou. Typické. A to jsem si myslel, že by mohl říct něco méně sebestředného, jako kdybych já něco takového někdy řekl.

Jenom jsem zavrtěl hlavou. Nemusí vědět všechno.

"Tak ty odmítáš?" slyšel jsem jeho pobavený hlas. Chystal jsem se mu odseknout a zachovat si svou obvyklou tvář, ale on mě jen otočil na záda a levou ruku mi držel při zemi, abych se nemohl otočit zpátky. 

To nebylo dobrý. Rázem mě všechno jako na povel rozbolelo a bylo to daleko intenzivnější než předtím o tak dobrých sto bodů.  Sykl jsem, když mi bolavé impulsy vystřelily až do krku a prohnul jsem se v zádech s křečovitě zavřenýma očima. Přitom jsem dostal křeč do břicha a natáhlo mě. 

"Hej, jsi v pohodě?" řekl zaskočeně. Mého výrazu si určitě nešlo nevšimnout.

"V nejlepším pořádku, nevidíš?" obořil jsem se na něj. Ne, už jsem to nevydržel. Věděl jsem, že když to ze sebe nedostanu hned, tak nejspíš umřu na udušení. Teď by mi otočení se nazpět nepomohlo ani za mák. Naštěstí Kuroo pustil mou ruku hned, po mém zasyčení. 

Nehledě na všechno to utrpení, které mé tělo momentálně zažívalo, jsem se vyřítil ven z tělocvičny do studeného dopoledne. Všechno tohle mi ale bylo úplně ukradené. Skončil jsem klečet na trávníku, rukama křečovitě svíral pár stébel a zvracel. Celá snídaně a ještě chod před ní ze mě vyšel tak rychle, že při pohledu na zem pode mnou mě natahovalo ještě víc. Kašlal jsem a dusil se tak moc, až mi tekly slzy a v krku jsem měl úplně vyschlo. Nevnímal jsem takřka nic. Jen něčí ruku na svých zádech a hořkou pachuť v ústech, která mi byla tak odporná. 

"Pššš." šeptal, jakoby to mělo něčemu pomoct, zatímco jsem ze sebe tlačil poslední tekutiny, co ve mě zbyly. Když už mi ale všechny zásoby došly, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se sesunul k zemi, když mě těsně před pádem zachytil. Chytil jsem ho křečovitě za předloktí a hlavu sklonil k zemi. Bylo mi tak zle, že mi bylo jedno, co dělám, nebo co dělá on. Vytáhl si mě k sobě, až jsem se hlavou opíral o jeho hrudník.

"U-už je to dobrý?" jenom tiše řekl. Kam se podělo jeho sebejisté vystupování? 

Dobrý? Blbečku. Všechno je to kvůli tobě a ty o tom nemáš ani páru! Všechno je to kvůli někomu, koho ani pořádně neznám. Proč jsem to sakra udělal? Takovou pitomost. Divím se, že mě to vůbec napadlo se o někoho starat. Opravdu mi to za to stálo? Při mé náhlé rozhořčenosti jsem mu stiskl paže ještě pevněji.

Kuroo už neříkal nic. Jenom tiše klečel a díval se nepřítomně před sebe. Cítil jsem jeho teplý dech na svých zádech a hřbetem ruky jsem si otřel slzy z tváří. Když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně mi v tu chvíli ani nepřišlo divné, natož blbé, že jsem mu tak blízko, jako jsem nebyl nikdy předtím. Byl jsem slabý a on byl jediná opora, kterou jsem měl a i přes to, že jsem byl na něj naštvaný tak moc, že kdybych mohl, tak bych mu to dal patřičně najevo, za tohle jsem mu byl opravdu vděčný.

Další kapitola je na světě. Snad se líbí a není moc chaotická.