Číslo Jedna

#7 Tsukishima Kei

I když se to snažil zakrýt, nepovedlo se. Všiml jsem si změny jeho výrazu v obličeji, nejsem blbej. Napřed byl klidný a uvolněný, jako vždycky. Vtipkoval a někdy měl poznámky, ale i já sám byl zrovna jedním z těch lidí, kteří si to taky nemohou odpustit, jakmile se jim naskytne vhodná příležitost. Tohle máme společné. A

Pak ale přišel ten šok. Nejdřív pro něj. Vypadal,jakoby si něco hrozného uvědomil, když se to stalo, ale jenom si klekl na zem, přešel ten šok i na mě. Krátká, ale zato silná vlna zděšení mnou projela, jako blesk a měla za následek to, že jsem se ke Kuroovi rozběhl jako první. Vrátilo se to. Ta vzpomínka na ten zápas. Zase tu byla a v plné síle. Pochybuju, že ty dvě sovy ho dál podezřívají, po tom, co jim Jednička řekla, že si jenom potřeboval vydechnout. Ale ne já, neskočil bych mu na to ani za nic. Věděl jsem, že se něco dělo a s odpočinkem to nemělo vůbec nic společného.

Ale co mu vlastně je?

Když tak ale nad tím přemýšlím, proč mě to tak hrozně zajímá?

"Tak jdeš hrát? Nebo tě ta podlaha tak moc přitahuje?" Kuroo stojící u sítě se zvednutýma rukama pozvedl jedno obočí a oči mu jako vždycky svítily pobavením. Ať to dělal jakkoliv, maskování mu šlo skvěle. Normálně inteligentní člověk by na to nikdy neměl šanci přijít, ale tady sis vybral těžkého soupeře Kuroo Tetsurou. Tady jsi narazil.

"Ha?" přitáhl jsem si brýle k nosu a bez dalšího slova se postavil vedle něj.

"Ha?" imitoval můj hlas. Jeden krátký pohled, který ho měl zchladit. Místo toho jsem vypadal spíš užasle. Byl naprosto v pohodě, jakoby se předtím nic nestalo. Jeho tmavé oči se upíraly na druhou stranu a ani při tom nemrkl. Byl soustředěný. I když si ze mě ještě asi před zlomkem sekundy utahoval. Úžasné.

***

Ani si nepamatuju, jak dlouho jsme hráli. Hodinu? Dvě? Tři? Jenom si vzpomínám, že jsme se mezi sebou několikrát prostřídali, byli udýchaní a dělali krátké pauzy. Nikdo nás nevyrušoval. Většinu času dokonce nikdo z nás nemluvil. I Bokuto byl potichu a tak bylo slyšet jen pískání bot o parkety a sem tam nějaké zavolání si o míč. Byla to dobrá hra i když jsme nepočítali body. Na malou chvíli jsem si v průběhu hry připadal jako Hinata. Trénuješ dokud nepadneš únavou k zemi. Ale sotva jsme skončili, cítil jsem, že mám pořád dost energie na tak ještě dobrou půlhodinu intenzivního hraní. A to jsem přes celý den vůbec nespal! Jen jsem se ale podíval na ostatní, přece jenom jsem usoudil, že jsme udělali dobře a rozhodli se to skončit. Únava byla na nich snadno rozpoznatelná. A to jsem si vždycky myslel, že takoví brilantní hráči mají energie na rozdávání.

Bokuto už nemluvil, jenom potichu a ospale zametal tělocvičnu širokým, trochu vypelichaným smetákem s dlouhou dřevěnou rukojetí. Chodil od jednoho konce haly ke druhému, a nebýt toho, že se opíral o tu dřevěnou tyčku, byl bych si vcelku jistý, že by to na téhle podlaze zalomil tady a teď.

Akaashi jenom mechanicky smotával síť a já s Kurooem jsme měli odnést kůly. No jo, jenže nekomská jednička se někam zdejchla, ani nevím kam, sotva se začalo s úklidem.

"To je mu podobný." Odsekl Bokuto, když dozametal a hlasitě zívl. Vzdychl a popadl jeden konec kůlu a společně jsme je uklidili na místo.

"Ještě, že jsem tu já abych toho "vždy hodného" zastoupil." Ušklíbl se a společně jsme skončili s úklidem.

"Dobrej trénink Tsukki!" zamával na mě s úsměvem, když s Akaashim, který vypadal, že snad už spí s otevřenýma očima, opouštěli tělocvičnu. Kývl jsem mu na rozloučenou.