Číslo Jedna

#4 Kuroo Tetsurou

Už den jsem byl pryč z nemocnice. Seděl jsem na své posteli na internátu a koukal z okna přede mnou. Venku byla ještě tma, v pokoji šero a já nemohl usnout. V tuhle dobu jsem vždycky vstával na ranní trénink. Byl jsem už navyklý se probouzet takhle brzo, jenže teď?  Trenér a v podstatě i všichni z týmu mi několikrát řekli, že musím týden počkat. Někteří dokonce důrazněji, až jsem se divil, že něco takovýho umí. Jenom Kenma si zachoval svou image a neřekl takřka nic. Alespoň někdo. Ale jak to tu mám do háje vydržet?! Zblázním se. Určitě. Jestli nebudu něco dělat, tak to bude zlé. 

Zvedl jsem se a začal přecházet po pokoji sem a tam. Neměl jsem daleko k tomu, abych si začal rvát vlasy. Ale vždyť už je mi dobře! Nechte mě prosím trénovat! Nemůžu z toho vypadnout! Musíme vyhrát! Boj na skládce se musí stát skutečností. Ale jestli to bude beze mě... 

Kopl jsem do skříně v rohu pokoje, která se nepatrně zatřásla a spadlo z ní několik mých triček, o kterých jsem ani nevěděl, že je na vrchu skříně skladuji. Sakra! Co mám dělat? Co mám jenom dělat? Opřel jsem se o skříň a svezl se dolů na měkký černý koberec. Cítil jsem se jako paralyzovaný. Dokonce i školu bych uvítal a to už je co říct. Seděl jsem tam, opřený o skříň s nohama nataženýma před sebe a koukal naproti na polici s knížkami, které sice byly moje, ale nikdy jsem je nečetl. Chvíli jsem na ně jenom tak mrkal a ani mi nedošlo, že už se nerozčiluji. Najednou jsem se cítil otupěle. Jako bych byl opilý. 

Protřel jsem si obě oči a zívl. Začínala tu být jakási zima. Vstal jsem a ve skříni našmátral mikinu, kterou jsem přes sebe přehodil. Foukl jsem si do dlaní. Možná bych si měl jít ještě na chvilku zdřímnout. Zvedl jsem se ze země a hlava se mi zatočila, jak už se těm vysokým stává. Přelezl jsem zpátky do postele a zachumlal se do bílých jemných pokrývek. Když jsem zavíral oči, už jsem na nic nemyslel. Jakoby všechny ty moje úzkostlivé myšlenky prostě dostaly strach a utekly. Spánek byl v tu chvíli silnější než cokoliv a já se jeho velikosti nebránil.

***

Probudil jsem se kolem poledne. Venku svítilo slunce a jeho paprsky pronikaly skrz okno. Posadil jsem se a zívl. Když jsem si chtěl prokřupat klouby na rukou, jako to dělám vždycky, zjistil jsem, že jsou pořád studené. Divné. 

Vstal jsem a mrkl na digitální hodinky vedle sebe. Půl dvanácté. Hlasitě jsem vydechl. Za hodinu mají trénink. A já nemůžu hrát. Že by ta ranní deprese ještě nevyprchala? Posadil jsem se za stůl a mrkl na svůj studijní plán na něm. Trénink, trénink, trénink. Moc mi to na náladě nepřidalo. Spíš vůbec. Chtěl bych to alespoň vidět, jenomže to taky nesmím. Sakra! Jsem jako vězeň ve vlastním pokoji! Můj pohled zavadil o fotku z halloweenské párty na Nekomě, o které jsme nikdo z týmu nevěděli, že je halloweenská a tak jsme přišli v klubových bundách. Trapné, ale vtipné zároveň.

Malý okamžik..

***

Tak fajn. Jdu na to. Postával jsem před sportovní halou a neustále se rozhlížel kolem sebe, jestli jsem skutečně sám. No, ono vlastně to nejde být sám v Tokiu, ale ... No ale však víte jak to myslím. Nasadil jsem si kapuci, na nose jsem měl sluneční brýle, které jsem si potáhl blíže a rychlým krokem jsem vešel do haly. 

Napadlo mě to, když jsem koukal na tu fotku. Můžu se jít koukat na trénink, nahoru na tribunu a když u toho budu mít na sobě kapuci a brýle, nikdo mě nemůže poznat. Navíc všichni budou trénovat a já alespoň budu moct vymyslet novou taktiku na zápas s Fukurodani a taky odkoukat nějakou tu techniku. 

Schody na tribunu jsem bral po dvou a když jsem došel nahoru, byl jsem docela zadýchaný. Vážně? Tohle kvůli jednomu pitomýmu kolapsu, kterej se snad stal každýmu?! Za co?! Musím rychle nabrat formu, jinak to nedáme, ale to se nesmí stát. Teď, když Karasuno je nejlepší v prefektuře. Promiň Bokuto. Povinnost volá. 

Tribuna byla úzká a zábradlí vysoké, takže mě nikdo nemohl vidět. Všechno vycházelo podle plánu. Posadil jsem se do rohu blíže ke hřišti, kde celý tým zrovna cvičil podání. Vesměs se jim dařilo. I když Lev stále trochu pokulhával, ale se svou výškou a zápalem nás dožene. I když to bude chvíli trvat. 

Pak přišly smeče a nakonec hra tři na tři.  Lev, Kenma a Yaku na jedné a Kai, Yamamoto a Inuoka na druhé. Naklonil jsem se víc přes zábradlí. Tak to by mě zajímalo, jak budou hrát. Lev a Kozume už byli docela sehraní, ale Yamamoto byl naše eso a Inuoka dobrý blokař. Neklidně jsem se na svém místě zavrtěl. Tak rád bych si s nimi zahrál. 

Po prvním setu vyhrával Yamamotův tým. Druhý ale vyhrál Kozume s Haibou a Yakuem. A třetí zase Yamamoto. Přesto mi přišlo, že Kenma s Levem se stávají čím víc sehranějšími. 

"Bude to dobré. Vyhrajeme." Uklidňoval jsem sám sebe a celý svůj tým v duchu. 

"Bude to dobré." 

Trénink trval dvě a půl hodiny, ale i přes tak dlouhý čas, jsem nedokázal žádnou novou taktiku vymyslet. Byl jsem až příliš zaujatý svými spoluhráči. Uvědomoval jsem si, jak jsou dobří a jaké jsou jejich schopnosti a viděl to, co by mohli zlepšit. A takhle tu u kapitána snad má být, ne? Ale nikdy jsem je neviděl hrát. Vždycky jsem byl součástí a teprve teď, když jsem seděl na tribuně a díval se, mi došlo, čeho všeho jsem si nevšiml, co všechno jsem přehlédl. Začal jsem si více všímat načasování, reakcí ostatních, výskoků, podání, smečí, nahrávek. Všeho. 

Po hře a tím pádem i na závěr tréninku si vzal slovo trenér. Vždycky to dělal. Během trénování neřekl takřka vůbec nic a jen seděl na lavičce a nechal mluvit mladšího, na konci nám ale vždycky udělal tu radost a zdržel nás ještě tak dobrých dvacet minut, někdy i víc, aby nám sdělil nutné věci, ale i ty, které jsme vědět nemuseli a někdy ani nechtěli a bylo mu jedno, jak moc unavení jsme a kolik testů zítra píšeme. Všichni jsme vždycky už jenom seděli na zemi, pili, jako kdyby na tom závisel náš život a někteří začínali už se závěrečným protahováním.  

Dneska tomu nebylo jinak. 

"Musíme přidat. " začal.

"Musíme hodně přidat. Díkybohu se zápas s Fukurodani kvůli vašemu kapitánovi odložil, takže máme ještě čas něco zlepšit." 

Seděl jsem a ani se nepohnul. Viděl jsem, že když vyslovil mou pozici, snad většina týmu vzhlédla. 

"Toho si pak taky budu muset někde odchytit." zabručel trenér a mě naskákala husí kůže. Snad si mě nevšiml?! Pro jistotu jsem se za zábradlím tribuny trochu přikrčil.

"Každopádně..." tleskl rukama o sebe, až všichni hráči málem leknutím nadskočili a promnul si je. Vsadil bych se o nevím co, že se teď spokojeně usmál. Ale proč? 

"Ani ne za týden máme soustředění." Cože? Další? Kde? Jak to, že o tom nic nevím?!

"Jedeme znovu na okraj Tokia, tam jako předtím a Fukurodani jede s náma." No paráda. Bokuto a já na jednom soustředění. Alespoň bude sranda. Nikdo ale nic neříkal. Všichni ale přestali v tom, co právě dělali a zírali na trenéra. Někteří s překvapením, další s nadšením a někteří s naprostým nezájmem. Sakra Kenmo Kozume! 

"Jo a málem bych zapomněl." odmlčel se a já nastražil uši. Obvykle totiž to, co "málem zapomene" je to nejdůležitější. Někdy si říkám, jestli nám to nedělá naschvál, jako mentální trénink. 

"Karasuno jede taky." 

Ušklíbl jsem se. Já to věděl. Co by to bylo za soustřeďko, bez našich rivalů, no ne? Jo a...

Tsukishimo Kei, 

bylo mi víc než jasné, co jsi dělal na zápase. Nemohlo mi nedojít, že jsi špehoval. Opravdu bych nečekal, že zrovna ty uvidíš můj pád. Klidně ať to ví celé Karasuno, je mi to fuk. Ale že zrovna ty, můj svěřenče? Ha! Věděl jsem, že i někdo takový, kdo má plno chytrých keců mě bude uznávat a odkoukávat techniku právě ode mě. Že jsem se ale snažil, co? Dokonce až moc. Však počkej na soustředění.

Možná jsi teď viděl můj pád, ale zase mě uvidíš vstát a skočit. Vysoko. Protože přesně tohle kočky jako já dělají.