Číslo Jedna

#23 Tsukishima Kei

Nic. Ani když uplynuly další tři dny, se nic nestalo. Nic jsem neudělal já a on to po mně opakoval. Nejhorší byly téninky. Kuroo se postaral, aby nevynechal ani jeden. Hrál, jak jsem ho ještě nikdy neviděl a já od něj nedokázal odtrhnout oči. Jako kdyby z mých zorniček vedla dvě strašně dlouhá lana a ta se ovíjela kolem Kuroova pasu tak silně, že jsem neměl nejmenší šanci jejich stisk byť jen povolit. Bylo mi z toho všeho špatně. Knedlík, který se mi od toho šíleného rána po možná ještě šílenější noci, usadil v krku, byl stále tam a s každým pohledem plným touhy se ho znovu dotknout, třeba jen konečkem prstu, se zvětšoval. Nesnesitelné.

"Tsukishimo!"

To byl trenér Ukkai. Stál u sítě s míčem v ruce a s kovovou píšťalkou v ústech, na kterou nepískal. Spíš si tím nahrazoval cigaretu.

Vzhlédl jsem. Tohle mě hodilo zpátky do reality. Co, že to vlastně děláme? No jo, trénujeme smeče. A jako na potvoru všichni z družstva už mají své kolo odsmečováno a stojí připravení za mnou a já to tady, jako správný blokař blokuju.

"Co jsme tady přijeli, jseš úplně mimo! Myslel jsem si, že když pojedem sem, zase se hodíš do normálu!" pustil se do mně.

Nechtěl mi vynadat nebo si zvětšit ego, který podle mého názoru, muselo být po našem vyhraným finále dost vysoký. Jen mě hecoval. Burcoval mě k výkonu, což byla vždycky účinná taktika a Ukkai to věděl víc než dobře.

"Nejsem mimo!" zařval jsem.

Ty lháři. Jsi úplně v háji a ty to víš. Ne, co tě to napadá, ani na to nemysli! Nepodíváš se tam. Nebudeš se na něj koukat dokud neskončí trénink, jinak trenér s těmi kecy nepřestane! Už sis to pokazil dost, myslím. Soustřeď se, soustřeď se, soustřeď se.

Zamrkal jsem a vší silou se praštil dlaněmi do tváří a pak následovalo překvapené vydechnutí mých spoluhráčů. Jejich výrazy jsem si uměl domyslet. Ale zabralo to. Musím se dát dohromady. Už jsem pochopil, že Karasuno není jenom klub, ze kterého stejně po pár letech odejdu, tak proč se snažit. To, co jsem cítil, když jsem zablokoval Ushijimu, bylo naprosto nepopsatelné. Jako kdybych našel poklad. Všechno mi najednou do sebe zapadlo. A to přece nehodlám ztratit!

Místa po ráně mě pálila, ale to bylo to nejmenší. Nejspíš tam mám otisky mých dlaní, ale konečně jsem nabyl soustředění. Díkybohu! Udivuje mě, že jsem na tohle nepřišel dřív. Kdybych si takhle před tréninkem ulevil vždycky, neměl bych plnou hlavu blbostí a být přede všemi za idiota.

Tak fajn, jdu na to. Nádech, výdech. Nahrávka Kageyamovi, teď rychlý rozběh na smeč. Bože, boty mi pískají jako šílené. Nic přes ně neslyším. Nápřah. Vítr který se díky tomu vytvořil, byl silný a popohnal mé ruce kupředu takovou rychlostí, jakou jsem chtěl. Tak, teď už zbývá jen správný výskok, dostatečná výška, abych viděl přes síť. Musím ale být v dostatečné vzdálenosti od ní, abych se jí nedotkl. Kdyby se totiž jednalo o čistou hru, stál by nás byť jen letmý dotek celý drahý bod.

Už letí. Vidím ho. Je ve vzduchu a přibližuje se ke mně velkou rychlostí. Téměř se neotáčí, jenom trošku, jako ve zpomaleném záběru. Záklon, nabrat sílu do vymrštěné paže a švihnout! Co nejvíc a aby to bylo co možná nejvíce kolmo, aby se míč odrazil v hřišti na protější straně a nespadl do autu.

Rána a poté jsem slyšel jen krátké milisekundové zašumění, jak míč proletěl vzduchem. A pak jen zvuk, jak se míč odrazil od země na druhé straně.

Dopadl jsem na zem. Celá dlaň se mi rozbrněla a donutilo mě to zvednout koutky úst nahoru. Ten pocit byl zpátky. Ten pocit naprosté moci a štěstí. Ten můj nově objevený poklad, o kterém jsem vám říkal. Nehodlám ho ztratit. Už ne.