Číslo Jedna

#21 Tsukishima Kei

Tohle se nemělo stát. Ne teď. Proč nikdy nic nevyjde tak, jak si představujeme? Proč se pokaždé musí objevit něco, čím se všechno zhatí?! Teď, když jsem si konečně všechno přiznal. Když jsem konečně přišel na to, co k němu cítím. Proč právě ve chvíli, kdy jsem se konečně začal řídit city a emocemi a ne rozumem, muselo přijít tohle?! 

Chtěl jsem mu to říct. Teď, protože mi přišlo naprosto nemyslitelné, že bych to musel držet v sobě déle, než by se mi zamlouvalo. Ne, spíš bych to nevydržel. Nedal bych dívat se na něj s rychle bušícím srdcem a horkými, potem vlhkými dlaněmi a sledovat, jak žije v jakési poklidné nevědomosti, zatímco já bych se nechával ničit svými city. Ta frustrace mě děsila. Ale už jsem porozuměl jejich síle, síle citů, kterou jsem dříve bůhví proč odmítal pochopit a jen nad ní nechápavě vrtěl hlavou. Je neskutečná. City a emoce dokáží člověka natolik pobláznit, že... všichni přece známe Shakespeara ne? 

Přišlo mi to, jako kdybych se probudil s doširoka otevřenýma očima, jako když vás přejde rýma nebo teplota. Když nemoc odezní, zase začínáte vnímat a pociťovat vše kolem. A já se přesně tak cítil. Jako vyléčený. Najednou jsem vnímal všechno. To, jak se ostatní cítí, ty nepatrné záblesky empatie, která pro mě byla až doposud jenom cizí slovo, které jsem ve slovníku přehlížel. Jak se asi cítí, když nemůže hrát? Jak muselo být mým spoluhráčům, když jsme poprvé prohráli proti Aoba Johsai? A jak se potom cítili oni, když jsme jim to po pár měsících na to vrátili? Netušil jsem, že bych mohl někdy takovým způsobem uvažovat.

Stačilo si to jen uvědomit. Jen si konečně přiznat, co k němu cítím a moje chování se jako lusknutím prstů změnilo. Dříve, když se mě dotkl, když jsem se já jej dotkl, byl jsem vyděšený a nechápal jsem, proč tak jednám. Ale stačila jen dvě slova. Miluji ho, zamiloval jsem se do něj a on o tom nemá ani zdání. A jen mi tahle dvě slůvka uvízla v mysli, doslova jsem jim propadl. Začal jsem si na něm všímat daleko více věcí. Že i přes to, jak vysoce, hrdě, mohutně působí, je křehký a nerad to někomu ukazuje. Jak si sahá do vlasů, když s někým mluví a začne mrkat pomaleji. Když je smutný, chce být sám, ale když za ním někdo přijde, nezakazuje mu to. Možná to neumí... Na to jsem zatím ještě nepřišel. Je prostě šíleně moc věcí, kvůli kterým ho můžu milovat. Jeho krása, jeho někdy ztřeštěná duše a i ty malinkaté divnosti a zvláštnosti, nad kterými občas vrtím hlavou, ale tohle všechno je úplně úžasné.

Když mě spontánně objal, třásl se. Nevím, jestli mu to bylo líto, nebo mu bylo špatně, protože v ten moment, ať už jsem empatii začal vnímat nebo ne, mi srdce bilo tak hlasitě a v hlavě mi pulzovalo tak, že to přebilo můj souvislý tok myšlenek a já prodělal takovou menší osobní smrt. I když si to neuvědomil, právě ve mně probudil neskutečnou touhu znovu ochutnat jeho rty. Jenže v tu chvíli, jsem se mohl sotva pohnout a celou dobu snídaně jsem sbíral odvahu. Představoval jsem si, že moje odvaha je jako rýže. Druhů odvahy existuje tolik, jako zrnek rýže v jedné misce. A tak, jak se misky naplňují rýží, zrnko po zrnku, tak sbírám odvahu. Ulítlé. Nic uhozenějšího se mi v hlavě opravdu vynořit nemohlo. Ale zabralo to. 

Beze slov, protože by mi to přišlo nanejvýš trapné a zároveň bych absolutně nevěděl, co říct, jsem se jeho i sebe snažil dostat do situace, do jaké jsem chtěl. Navíc mi tenhle styl nebyl cizí. Většinu věcí jsem dělal a řešil beze slov a byl jsem v tom profík. Proto mi nedělalo problém ho vzít za ruku a táhnout ho přes přeplněnou jídelnu někam, kde bychom mohli být sami. Stačilo jen dívat se na zem před sebou a uhýbat pohledům. Nevím, jestli mě někdo viděl, nebo jestli byli šokováni tím, jak táhnu nekomského kapitána přes celou jídelnu za ruku. V hlavě mi šrotovalo jen to, co jsem se chystal za pár okamžiků udělat.