Číslo Jedna

#19 Tsukishima Kei

Kuroo se dal do hlasitého srdečného smíchu, který spolehlivě prořízl dosud panující překvapené ticho. 

"No to si děláš srandu." řekl udýchaně, když se po chvilce jakž takž vzpamatoval.

Mlčel jsem, ale i když jsem jeho pobavení ani v nejmenším nesdílel, věděl jsem, proč se směje. Ona samotná tahle situace byla k smíchu. Seděli jsme oba na zemi, zamčení v tělocvičně, oddělení zdí. Já a kluk, který mi nevědomky způsobil spoustu věcí, které si neumím vysvětlit, během pár dní. Ale proč zrovna já s ním? Mohl tu přece zůstat zamčenej úplně někdo jiný! Tak proč právě my dva? Kdybych věřil na osud a bohy, možná bych už měl vysvětlení, že to tak někdo nahoře chtěl. Jenže tohle mínění kontrastovalo s mým obvyklým racionálním uvažováním.

Ušklíbl jsem se. Bylo to naprosto absurdní.

"Jsi tam?" Ozval se jeho hlas za zdí.

"Jo. Kam bych asi tak šel?"

"To budeš takovej pořád?" Zabručel Kuroo otráveně.

"Hele hleď si svýho." Odsekl jsem.

"Typický. " vzdychl.

Bylo to sakra šílené. Ještě před pár dny jsme se k sobě chovali jinak, než jsme měli ve zvyku. Na tréninku jsme spolu skoro nepromluvili a Kuroo působil den ode dne smutnější, i když se to snažil zakrýt, jak to jen šlo. Přesto mi jiskra v jeho očích stále chyběla. A samozřejmě jsem za tohle mohl já a má naprosto nevysvětlitelná citová spontánní chvilka. O tom nebylo pochyb. Ale teď? Jak to, že se zase bavíme normálně, jako předtím a to tak, že jsme opět vůči sobě arogantní a drzí? Že bych se přece jen jednou zmýlil? Dá se skutečně něco vrátit zpátky? A to jsem mu to, že mezi námi nic není, ani nemusel říkat!

Ale... opravdu chci, aby to bylo jako předtím?

Zaslechl jsem tlumené bouchání míče o zeď, následované dunivými ránami, které způsobovaly to, že se mé tělo po každém odrazu balónu od zdi, otřáslo.

"Mohl bys přestat?!" Zařval jsem, aby mě slyšel. To jako musí mlátit zrovna do toho místa, kde sedím?!

Díkybohu otřesy ustaly a já zaslechl klapot jeho tenisek. Pak zapískaly a následoval rachot něčeho železného, až jsem se lekl.

"Spokojenej?" Naštvání v jeho hlase bylo více než zřetelné. Neměl jsem tušení, proč jsem na něj byl takový. Popravdě to poslední, co jsem chtěl, bylo se hádat. A to úplně nejposlednější, aby to bylo s ním. Nechtěl jsem ho rozzlobit, ale jak jinak jsem se s ním měl bavit, když jsem nebyl pod vlivem nemoci nebo prášků? Je to tím, že jsem si na svůj obvyklý způsob vyjadřování, který zčásti působil i jako taková sebeobrana, zvykl natolik, že jsem se ho už prostě nemohl zbavit?

Bylo to moc těžké. Ztratil jsem slova, která bych poskládal do odpovědi. Skrčil jsem nohy a hlavu opřel o kolena. Jen jsem to udělal, okamžitě mě přepadla únava taková, jakou jsem už dlouho nezažil. Zívl jsem. Jednou, podruhé, když to bylo potřetí, zavřel jsem oči.

"No tak, bude to vypadat blbě, když mu neodpovíš. Bude si myslet, že vyhrál." šeptalo mi svědomí, ale já byl příliš slabý.

***

Probudil jsem se znovu do tmy. Chvíli jsem měl pocit, že snad ještě pořád sním. Buď tohle anebo jsem mrtvý. Pak jsem ale napříč mému uvažování, znovu spadl do reality. Byl jsem zamčený v tělocvičně, žlutý proužek světla, který předtím vyzařoval zpod zamčených dveří, zmizel, a ráno bylo jedinou mou nadějí na to, že se dostanu ven.