Číslo Jedna

#16 Kuroo Tetsurou

Procitl jsem. Neříkám, že jsem se probudil, protože to bych musel otevřít oči. Prostě jsem najednou věděl, že už nesním. Pozná se to. Je to takový ten pocit, když si ve snu, ať už je sebekrásnější, uvědomíte, že to, co se vám zdá, se nikdy nestalo, neděje a nejspíš ani v budoucnu nestane. Ošplouchne vás vlna zklamání a začnete cítit polštář pod svou hlavou. Je to nepříjemné, zasvědí vás na hlavě, a v ústech máte vyschlo. Taková jsou má probuzení většinu času. Buď tohle, nebo se o to postará pronikavý otravný zvuk budíku, který pokaždé musím vypnout co nejrychleji, aby mi ta melodie nezkazila náladu ještě víc.

Neslyšel jsem téměř nic. Jen šílené ticho, občas doprovázené zapískáním nějakého opeřence venku, kterého bych v tuto dobu nejradši viděl někde na talíři, nebo přejetého na silnici. Nechtěl jsem otevřít oči. Chtěl jsem se zase propadnout do spánku a nemyslet. Hlavně to ne. Včera toho bylo více než dost, že bych o tom mohl napsat rozsáhlou úvahu na několik stran. A to úvahy nepíšu!

Typické. Nemusel jsem ani pootevřít oko. Nemohlo mi nedojít, že mě zase nechali vyspat.

"Sakra." zaklel jsem mezi zuby a dvěma prsty si protřel místa mezi očima a nosem a konečně je otevřel.

Byl jsem už podruhé sám v prázdné místnosti plné rozházených pokrčených bílých pokrývek. Oknem otevřeným dokořán, které nejspíš v tom ranním spěchu zapomněli zavřít, sem proudil chladný jarní vzduch a rozcuchával mi vlasy ještě víc, jakoby nestačilo, že už se o to spolehlivě postaral můj polštář. To jsem spal tak tvrdě, že jsem neslyšel celý můj tým, jak vstává? Zase mi chtěli ulevit? Proto mě nevzbudili? To, že mám ten kaz, jak jsem se rozhodl to nazývat, to přece ještě neznamená, že se mnou musí zacházet jak s porcelánovou panenkou! Jestli mě něco opravdu dokáže vytočit, tak je to to, když kolem mě někdo chodí po špičkách, nezáleží na tom, jestli mi chce nebo nechce ublížit. Když nic nevím, je to k vzteku! Ukkai už to určitě všem vyzvonil, když to neudělal Tsukishima, jak jsem si předtím myslel.

Podrbal jsem se na zátylku.

Tsukishima.

Ležel jsem na futonu, který byl z noci tak proležený, až jsem cítil dřevěnou podlahu pod ním. Zavrtěl jsem se a zadíval se na nudný bílý strop, místy se z něj odlupovala barva a to byl nejspíš důsledek několika šedých fleků.

Tsukishima.

Měl bych vstát, abych ještě něco z toho tréninku měl, ale při myšlence na toho brýlatého světlovláska se mi rozlil po celém těle neznámý brnivý pocit a zatmělo se mi před očima. Najednou mi bylo víc než ukradené, že přijdu pozdě. Dokonce i bez mrkání jsem se v tomto podivném stavu, ve kterém má mysl právě byla, spolehlivě obešel.

Vybavil jsem si ten pocit jeho rtů, jak tlačí na ty mé a něco mě donutilo ucuknout pohledem, i když tu nebyl nikdo, jehož očnímu kontaktu bych se vyhnul. Aniž bych si uvědomoval, co dělám, jsem zarýval nehty do peřiny a dýchalo se mi najednou s mnohem větší námahou a já musel otevřít pusu, abych nabral více vzduchu do plic. Vážně mi tohle všechno působí jediná myšlenka?

To, co jsem včera zažil, ten pocit náhlé plnosti, dokončenosti a jakési neobyčejné úžasnosti, která se mi rozlila po celém těle. A I když to bylo jen na kratičký okamžik, vryl se mi ten polibek do paměti tak silně, že jsem věděl, že i kdybych na něj chtěl zapomenout, nepůjde to.

Zavřel jsem znovu oči.

Nevím, co se s ním včera dělo. Choval se úplně jinak, než normálně, jakoby nějaká jiná síla převzala kontrolu nad celým jeho tělem a on, když se probudil, si na nic nepamatoval?