Číslo Jedna

#35 Tsukishima Kei

Modrá.

První barva, kterou jsem po těch dnech beznadějné temnoty spatřil. Nejdříve to byla jen malá skvrnka a nebyl jsem si jist, jestli jen sním, nebo je to skutečné. S každým mým mrknutím se ale zvětšovala, a to už jsem věděl, že to není náhoda, že to není jen pouhopouhý sen, který mi moje zmatená mysl vytvořila.

Ta modrá se začala přibližovat.

„Tsukishimo?" Uslyšel jsem trenérův hlas blízko svého obličeje. Mé oči zatím viděly jen málo. Snažil jsem se neustále mrkat, jako kdybych snad věřil, že každé mrknutí mi můj zrak zlepší. Bohužel se to zatím nestalo, a tak jsem zůstal zaseknutý s modrou, pohybující se skvrnou.

„Vidím modrou." Napůl jsem zašeptal, jelikož jsem dlouho nemluvil a můj hlas se musel opět probudit. Musel na mě být příšerný a zároveň žalostný pohled.

„Co to s ním je?" slyšel jsem, jak Ukkai pošeptal andělovi strážnému. Nejspíš si myslel, že když jsem částečně slepý, jsem i hluchý.

„Měl..." začal můj anděl strážný, ale já jej nenechal domluvit.

„M-měl jsem panický záchvat, když..." naprázdno jsem polkl. Nikdy to nepřestane bolet.

„A tak j-jsem z toho oslepl." To, že přece jen něco vidím mi dodalo odvahu větu dokončit.

Odkašlal jsem si, abych zahnal další tsunami emocí a sevřel ruce v pěst.

„A-ale už něco vidím! Vidím modrou! Modrou, jakou má vaše teplákovka, díky tomu jsem vás poznal."

Modrá přede mnou se pohnula, jak si Ukkai sedl na mou postel.

„Nezírejte na něj tak zblízka." Pokáral ho anděl strážný. „Kdyby se mu teď zrak zase o něco zlepšil, vykřikl by hrůzou, kdyby spatřil váš obličej tak blízko." V jeho hlase byl slyšet náznak pobavení.

Bohužel jsem neměl dostatek sil, ani pozitivních myšlenek, abych se zasmál. Znova jsem si vzpomněl na Tetsuroua a na to, jak se jeho oči nadobro zavřely a po tvářích mi začaly potichu stékat slzy.

„Prosím nechte nás o samotě." Uslyšel jsem Ukkaie a pak zavření dveří, jak anděl strážný opustil místnost.

Hřbetem pravé ruky jsem si setřel slzy. Přebolí to vůbec někdy? Budu zase schopen se usmát? Radovat se? Svou budoucnost jsem viděl v temnotě. Jako kdyby zářivý květ radosti navždy odkvetl a mrtvé bílé kvítky, jako kapky pomalu dopadaly na běloskvoucí tvář toho, koho jsem navždy ztratil.

„Můžeme za to všichni." Dostal jsem ze sebe. Bolest byla tak nesnesitelná, že jediný způsob, jak si ulevit bylo to ze sebe dostat.

„Co to říkáš?"

„Je to i vaše vina!" vykřikl jsem. To si to vůbec neuvědomují?!

„Nechali jste ho si myslet, že mu nic není, že musí být silný pro tým, že musí být za každou cenu jedničkou! Věděli jste, že je na tom špatně. Že může kdykoliv zkolabovat. Poslali jste ho dokonce na vyšetření, ale stále jste se k němu potom chovali, jako kdyby mu nic hrozného nebylo! Neřešili jste to, jak se cítí, jak sám se cítí! Nezajímali jste se!" ztěžka jsem oddychoval.

Nastalo ticho. Kdybych viděl jasněji, přísahal bych, že si Ukkai pohlédl do dlaní.

„Máš pravdu, nevěděli jsme, jak se cítí. Ale to, že jsme se k němu chovali, jako kdyby mu nic nebylo, to po nás Kuroo vyžadoval. Nechtěl působit slabě. Jednoho dne ho trenér Nekomata ani nechtěl pouštět běhat, jaký měl o něj strach. Bál se o něj tak moc, že mě dokonce poslal, abych ho v autě sledoval, jestli se mu nedej bože něco zlého přitom nepřihodí."