Číslo Jedna

#31 Tsukishima Kei

To, že jsme se poprali, se samozřejmě jen tak neutajilo. Jen co nás v koupelně ve spodním patře pomocný trenér Nekomy přistihl, jak oba stojíme před umyvadlem a namáčíme si obklady na modřiny vzniklé naprosto zbytečnou rvačkou a jakmile pohlédl na Levův zakrvácený kapesník, který si držel u nosu, bylo nám nanejvýš jasné, že jsme v průšvihu. Nejen, že jsme se ulili z tréninku, ale navíc jsme se dokázali i poprat a tak to u oběda věděl úplně každý. Nebo... alespoň jsem si to myslel.

Protože jsem tam nebyl.

Trenér Naoki se na nic neptal, ani nás za nikým nezavedl. Vlastně... ono ani nebylo za kým. Náš trenér vedl trénink, protože trenér Nekomata spolu s panem učitelem Takedou prohledávali Tokio křížem krážem, ve snaze nalézt Tetsuroua. A tak Naokimu nezbývalo nic jiného, než jednat dle vlastního uvážení a jelikož bylo již těsně po tréninku, bylo to nanejvýš jasné.

„ No, mohlo to být horší." Prohodil Haiba, zatímco jsme smotávali síť. Trenér Naoki totiž nepřišel, nebo se mu spíše nechtělo přijít s ničím originálním, a tak nás poslal uklidit tělocvičnu po tréninku.

Nic jsem mu na to neodpověděl. Nevěděl jsem, co a do řeči mi nebylo ani v nejmenším. Zatímco jsem nepřítomně skládal síť, moje mysl se utápěla v úzkosti z toho, že mi zbývá jen jediný pokus, abych to heslo zjistil. Hlavou mi putovalo tisíce různých možností a kombinací, až mě z toho samotná rozbolela. Kurooův mobil, který mě tlačil do žeber, jsem měl pečlivě schovaný v kapse týmové mikiny, střežíc ho jako oko v hlavě, i když bych ten krám nejradši někde rozmlátil za to, kolik nepříjemností, vnitřních i vnějších, mi způsoboval.

Po chvíli ticha, kdy smotávání sítě nahradil zvuk našich kroků a šoupání smetáků po parketách, to Lev zkusil znovu.

„To, jak jsi zařval na svého trenéra, když Kuroo utekl, to jsem nečekal."

„Proč jako?" Zaskočilo mě to, že si na to vůbec pamatoval, protože já jsem na to už dočista zapomněl. A to se to stalo dneska ráno. Nejspíš to ale bylo proto, že mi hlavou mi vířilo tisíc jiných, pravděpodobně i důležitějších myšlenek, než nějaká má přehnaná reakce. To mi teď bylo úplně jedno.

„Nečekal jsem to od tebe. Nikdo z našeho týmu se neodváží vašemu trenérovi odporovat. Jde z něj strach, ale ty ses nebál..." odmlčel se a pak dodal: „A já se v ten moment strašně styděl."

Mlčel jsem. Mně samotnému přišlo totiž naprosto přirozené, jak jsem se zachoval, že jsem nad tím nikterak nepřemýšlel. Byl jsem tak vyděšený a plný strachu a neuvěřitelné zlosti, že jsem samou úzkostí o Tetsuroua vyletěl z kůže. Protože ho miluju. Bylo to pro mě tak samozřejmé se ozvat, že mi ani nedošlo, že nikdo další kromě mě, o mých citech k němu, neví. Dokonce ani sám Tetsurou.

„Styděl jsem se za to, že se ani neumím ozvat, když jde o našeho kapitána. Že to nikdo z mého týmu neumí. To jsme ale teda povedená sebranka, když se za našeho kapitána postaví jeho největší rival a nikdo jiný." Haibův hlas změnil tón. Stál jako solný sloup, v rukách drtíc násadu od smetáku a zrak upíral kamsi do neviditelného bodu v parketách. Zíral jsem na něj a nevěděl jsem, jestli mi ho má být líto, nebo s ním souhlasit a tak jsem také jen sklopil oči k zemi.

Chvíli jsme tam jen tak stáli, jako kdybychom drželi minutu ticha za někoho, kdo již zemřel, když se ozvalo vzlykání. Zvedl jsem hlavu a spatřil Leva, jak klečí na zemi a rukama si utírá vodopády slz, vytékajících mu z očí. A byl bych znova jen mlčel, kdyby Lev mlčel také.

„Mohl jsem ho zastavit." Zavzlykal znova.

Cože?! Párkrát jsem musel zamrkat.

„Co, že jsi to říkal?" Popošel jsem blíže k němu a klekl si před něj. Chvěl jsem se vzrušením, hněvem, strachem i překvapením.