Číslo Jedna

#38 Kuroo Tetsurou

Obrazy nekonečných iluzí. Představy lidí, věcí, vůní, situací, které se zdály tak reálné, že se paradoxně staly neuvěřitelnými. V jednu chvíli jsem létal, padal, dýchal a umíral. Stačil mi jediný odraz od země, abych se vznesl vysoko do vzduchu a stačilo jediné slovo, které ve mně dokázalo vyvolat ten nejhlubší smutek.

Věděl jsem, že nejsem mrtvý. Mrtví nedokáží snít.

Snil jsem tak dlouho a snad o všem, co celý svět obsahoval. Sny volně přecházely od jednoho ke druhému a postavy, věci, pocity mizely a objevovaly se nové, nebo stejné, ale přeci jen na nich bylo něco jinak.

Pozná se to, když člověk sní. Běžíte, ale nezadýcháte se. Pocity jsou mnohdy silnější než v reálném životě. Někdy ve snech nemáte strach a někdy je naopak tak příšerný, že když se probudíte, cítíte se, jako kdybyste měli za sebou těžké trauma a nesete si následky. Ve snech děláte věci, na které byste si normálně netroufli a říkáte něco, co byste nikdy neřekli a zažíváte neuvěřitelné věci s těmi, které milujete, ale nikdy jste neměli dostatek kuráže, abyste se jim v reálu svěřili ze strachu z odmítnutí.

Sny. Byl jsem chycen do jejich pasti a nemohl se z nich dostat. Ani nevím, kolik času uplynulo. Sny čas neznají. Zdá se, že sníte několik dní i když ve výsledku je to, byť jen dvacet minut.

Ale nebýt jeho, už bych to dávno vzdal. Byl v mých snech tak často, že když se objevil nějaký, kde nebyl, zasáhla mě hluboká prázdnota. Někdy ke mně mluvil, někdy zase ne. Jeho obličej byl často jemně rozostřený, ale když jsem věděl, jak vypadá, nevadilo mi to. Nebloudil jsem sám, a to bylo to nejdůležitější.

„Keii." Často jsem zkusil vyslovit jeho jméno, zavolat na něj. Ne vždycky mě uslyšel. Teď se ale otočil a přišel ke mně.

Vždycky když to udělal, plakal jsem štěstím. Zase, alespoň na nějakou chvíli budeme spolu. Bál jsem se, že jednou přijde chvíle, kdy zmizí nadobro spolu s ostatními sny. To by znamenalo jen jediné – vzdal jsem to, už se nikdy neprobudím. Už nikdy bych jej nespatřil.

Začal jsem se třást a vzlykat, když jsem si to uvědomil. Z očí se mi linuly slané vodopády a já s tím nemohl nic udělat. Ale ty jsi přišel blíže ke mně. Tak blízko, až na mě dopadl tvůj stín a celého mě pohltil. Prsty jsem sbalil do pěstí a díval se do země. Nechtěl jsem, abys mě viděl plakat. Ale radši bych stokrát plakal, než zemřel.

Tvůj dotek. Dokázal mi vyvolat husí kůži. Zamrazilo mě a otřásl jsem se. Tentokrát jsi ale tím důvodem byl ty. Cítil jsem, že se usmíváš, i když tvůj obličej byl rozmazaný. Cítil jsem se, jako bych tě znal celý život. A přitom je to teprve nedávno, co jsi do něj vstoupil. Stál jsi tak blízko, že jsem dokázal vnímat tvou vůni. Byla nepopsatelná. Doslova. Bylo v ní všechno a zároveň nic. Nemohl jsem se jí nabažit.

A přesně v tu chvíli jsi mi nadzvedl bradu, abych se na tebe podíval. A já nemohl uvěřit svým očím. Poprvé za tak dlouhou dobu jsem dokázal vidět každičký detail. Jako by to bylo snad skutečné. A na malou chvíli jsem uvěřil, že opravdu bylo.

Úsměv ti byl tak vzácný. A přitom ti tak neuvěřitelně slušel. Musel jsem se tě také dotknout. A i když je tohle jen sen, tohle si budu pamatovat navždy. Pohladil jsem tě po tváři. Byla tak dokonalá, jako kdyby ji snad vytesali andělé. Přejížděl jsem jemně prsty po tvé hladké kůži, od čela, přes nos až ke rtům a ty jsi jen zavřel oči a nic jsi neříkal. Ale zároveň v tom tvém tichu bylo obsaženo všechno, co mělo.

Objal jsem tě a zabořil ti bradu do ramene. Cítil jsem, jak se tvé ruce obepínají kolem mého těla, jak sis mě přitáhl ještě blíže, pokud to ještě vůbec bylo možné. Vdechoval jsem tvou vůni a přál si, abych se do tebe mohl vpít. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem, aby to skončilo.

Pohlédl jsem ti do tváře... a vyjekl hrůzou.

Tvůj obličej se mi rozmazával před očima. Pomalu – a to bylo to nejhorší. Nikdy předtím se to nestalo. A pak mě tvé ruce pustily a spadly ti podél těla. Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem to nějak vrátit. Chtěl jsem ten moment žít co jen to šlo a vůbec mě nenapadlo, že by se mohl tak rychle rozplynout. Sledoval jsem, jak se mi rozplýváš. Chytil jsem tě za ruku, abys věděl, že tě v tom nenechám, ale jen jsem se po ní natáhl, nahmatal jsem jenom vzduch. Má ruka tou tvou prošla.

Ne, tohle se neděje, co to je?! Celý svět snů se hroutil. Zmizím i já? Napadlo mě. Podíval jsem se na své ruce, ale pořád byly stejné jako vždycky. Takže nezmizím. Zůstanu tu sám. Jen já a tma.

Rozvzlykal jsem se a klesl na kolena.

„Prosím neopouštěj mě." Dostal jsem ze sebe skrze návaly pláče a zvedl hlavu, abych se na tebe naposledy podíval.

Ale viděl jsem jen tmu. Byl jsi pryč a sen také. Čekal jsem, že se objeví nějaký jiný ale marně.

A pak to přišlo. Nesnesitelná bolest celého těla a uši drásající zvuk.

Nemohl jsem se nadechnout, jako kdybych měl přes pusu uvázanou látku nebo něco. Bolely mě nohy i ruce a hlava mi třeštila. Zůstal jsem ležet, totálně paralyzovaný a nebyl s to se zvednout, nebo ze sebe vydat jen jedinou hlásku.

Byl tohle konec? Konec mého života?

Začínal jsem panikařit, a to udělalo všechno ještě nesnesitelnějším. V krku jsem měl vyschlo a hlasitý vysoký, nepatrně přerušovaný tón, který se rozléhal všude kolem ne a ne utichnout. Bylo mi neskutečně špatně.

Jestli tohle je konec, už chci, aby přišel. Nechci trpět více. Už jste mi vzali i jeho a teď budete mít i mne. Co dalšího ještě chcete?! Nemůžu si ani v klidu umřít?

Byl jsem v rozpacích, v koncích, nevěděl jsem co dál, ani jak dlouho to bude trvat a jestlipak to vůbec vydržím. Bylo to k zbláznění.

Zavřel jsem oči. Zkoušel jsem se zaměřit na svůj slabý dech, který mi sice způsoboval bolest, ale jen počítáním nádechů a výdechů jsem alespoň na chvíli dokázal ignorovat ten hlasitý tón znějící mi v uších.

„Tetsu?"

„Ano? Kdo je tam?" odpověděl jsem se stále zavřenýma očima náhlému hlasu.

Ale bez odpovědi. Už z té bolesti blázním?

„Tetsu, slyšíš mě?" po chvíli se to ale ozvalo znovu.

Kdo to ke mně mluví? Zvědavost mi nedala. Ten hlas přebil dokonce i tu šílenou bolest. Zkusím to. Musím. Co když je to cesta ven z tohoto pekla? Pomalu jsem otevřel oči a hned mě do nich praštila ostrá záře. Co to je?

Zamrkal jsem, abych si na to zvykl.

Bolest nezmizela. Ani ten nesnesitelný zvuk, ale věděl jsem, že jsem někde jinde a že už pravděpodobně nesním. Těžko se mi dýchalo a zkusil jsem natáhnout ruku před sebe. Byla až nepřirozeně bílá a k ní jsem měl připojenou hadičku. Kde to jsem? Co to se mnou je?

„K-kuroo?" Ten hlas! Otočil jsem hlavu směrem, odkud se ozval a když jsem zjistil, komu patří, mé oči se zaplnily slzami a já zalapal po dechu.

„Tsukki." 

Poznámka autora: Omlouvám se pokud je kapitola krátká, ale přišlo mi to tak akorát. Jinak doufám, že si ji užijete. Nashle u další!